Muraki´s page

  Klepání bylo zvláštně naléhavé. Skoro jako by člověk za dveřmi hledal něco či někoho...skoro jako volání o pomoc. Ale když se ozvala morseovka, muž v posteli sebou trhnul. To nebyly písmena, ale čísla.

„007“

Tentokrát byl ohleduplnější. Ale jen tím, že ho napřed vzbudil a až potom mu vtrhnul do bytu. Q rozlepil oči a potom se malátně vyhrabal na nohy. Skopolamin skončil někde pod postelí, než se mu podařilo rozsvítit.

Takovou návštěvu naposledy obdržel před dvěma týdny. To už se Bond stihl vrátit?

Došel mu odemknout.

"Co příště zkusit přijít v nějakou příčetnější hodinu?" navrhl mu potom.

"Potřebuju pomoct. Schovat se. Tady hledat nebudou." hlesl a pak se prosmýkl kolem něj do bytu. A zavřel za sebou dveře. 

"Jsme v samém srdci MI6, to se ví, že tu hledat nebudou..." Q se ještě docela neprobudil, souvislosti mu unikaly. Bylo taky půl třetí ráno. 

"Díky, myslím, že mě ztratili někde na nádraží. Pod svícnem největší tma. Když vás hledají vlastní lidi."

„Hledá vás MI6?“

„Ano.“
„Co jste provedl?“

„Zabil pár lidí. Nic zvláštního.“

„Nic zvláštního,“zopakoval Q, opřel se o stěnu a protřel si oči. Pořád nebyl vzhůru. Pořád mu unikaly souvislosti. Zvolil proto metodu nejmenšího odporu. Nabídl návštěvě čaj. 

Bond nevypadal nejlépe. Byl zpocený, unavený a měl uštvané oči. A neměl hodinky.

Čaj byl však skvělý.

"Děkuji."

"Víš o tom, že krvácíš?" zeptal se Q znenadání a to ho najednou dočista probralo. Rychle donesl lékárničku a donutil 007 sundat jak sako, tak i košili. Rána byla v rameni. Už zase. A kulka uvázla uvnitř. Už zase. Mohl si gratulovat, že se nesesype při pohledu na krev.

"Chtělo by to doktora, aby tě pořádně zašil," brblal, zatímco mu tahal kulku ven. 

"Umíš to stejně dobře. Sakra. Něco proti bolesti nemáš?"

"Burbon? Amareto?"

"Morfium? Vicodin?"

"Ještě palicí po hlavě," nabídl mu s našpulenou pusou a dál ho zašíval. "A rád bych tě upozornil, že jsem tu zaměstnán jako proviantní důstojník, ne soukromá ošetřovatelka." Ignoroval jeho zlostné sykání, když důsledně dbal na důkladnou dezinfekci.

"Vážně nic nemáš?"

"Když sebou budeš mlít, tak ne. Ale možná se tu něco najde." 

Jen kývl hlavou a dál tiše trpěl. Q ani nechtěl vědět, kdo po něm střílel. Připadalo mu, že by pak věděl moc, ale podle ráže to byla krátká palná zbraň a byla to velká vzdálenost.

"Hotovo. Kouknu se, jestli něco nemám."

"Něco nebo whisky. Může být i obojí."

"Hm, myslím, že na tom nejsi tak zle, abychom na tobě museli praktikovat eutanazii." Otočil se na patě a zmizel v útrobách bytu, který volně přecházel v laboratoř. Pořád mu bylo velké pyžamo. 

James mezitím seděl a odpočíval. Nějak se mu nechtělo vysvětlovat, že občas zapíjí prášky alkoholem, právě proto, aby se dala bolest snést. A pak, že je rád, když má bezpečný byt a může být chvilku v klidu.

Možná to bylo tím, že si před Q chtěl zachovat ještě nějakou tvář. Už stačilo, že ho budil takhle v noci a moc sympatií si tím u něj nezískal. 

Nechtěl, aby věděl, že se z něj stává to, co z každého agenta. Alkoholik a feťák, který ujíždí na prášcích proti bolesti. M ho naštěstí kryla, ale co se stane, až přestane? Nechtěl si to domýšlet

A navíc Q… Mladý. Hezký. Když ho před čtrnácti dny líbal, chutnal po čaji. 

Takže bylo zlé ho jakkoliv zklamat. I když Bondovi to mohlo být jedno, on přeci neměl nikoho rád.

Až na něj. Až na tohohle rozcuchaného kluka ve velkém pyžamu, který ještě pořád spí s plyšovým medvědem. Kluka, který se uměl tak krásně usmívat.

"Tak dobrá, máš štěstí." Q se objevil a držel velkou injekci. "Proti bolesti a ještě to není prošlé." 

"Skvělé, dej to sem."

"Udělám to já, ty máš bolesti."

"Mohl si mi to dát předtím."

"Mohl."

"Proč jsi mi to nedal?"

"Protože jsem tě potřeboval při smyslech. Kdyby ses mi tu skácel, tak tě do postele nedostanu, musel bys spát na zemi. A tady ta podlaha strašně studí. Takže, co kdybychom se teď přesunuli…“ Vzal ho jemně pod zdravou paží a odvedl ke své rozházené posteli a peřinách, které ještě dýchaly jeho teplem.

"Tak to ze sebe sundej a až si lehneš, tak ti to píchnu." 

Moc toho sundávat nemusel, košili měl dole, následovaly boty a kalhoty. Pak se jen v trenýrkách (černých a od Armaniho) a ponožkách natáhl do Quatermasterovi postele a on se nad ním sklonil.

"Poslední tortura. Ale vážně bych tě radši viděl u doktora, než tady," povzdechl si a píchl mu injekci do svalu. Moc praxe v tom neměl, takže to zabolelo až až, ale aspoň se snažil. Když bylo po všem, pozhasínal, pozavíral, co se dalo, přelezl ho a uvelebil se u zdi. A odněkud vytáhl deku. Oranžovou. 

James ležel přikrytý jeho peřinou, nedaleko měl položený svůj služební Walter a díval se do stropu, který pomalu mizel v oparu opiátu. Věděl, že za chvilku bude mimo a tak jen tiše hlesl.

"Děkuju Q."

"Můžeš mi zase někdy dát pusu," usmál se vedle Q, který se zachumlal do deky až po uši a pokoušel se navázat nešetrně přetržené sny. A doufal, že už se nic závažnějšího nepřihodí. Aspoň šest hodin ne.