Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cukr a bič II. - Constantine

Cukr a bič - Constantine

 John se probíral pomalu. Cítil se podivně omámený a snad i vyčerpaný. Jenže mu bylo zároveň tak krásně dobře a pak… Ta přikrývka a to teplo, které se k němu tisklo... Ten dech na svém krku. Ruka položená na břichu, která ho pomalu a něžně hladila a klouzala níž. Tiše zavrněl a zase se propadl do příjemné dřímoty.

Baltazar ležel opřený o loket a s úsměvem ho pozoroval. Rozkošný. Jiné slovo ho nenapadalo, i když ne, že by se nad tím namáhal nějak extra přemýšlet, na to byl moc přesycen dojmy... A taky zároveň věděl, že to Constantina vystihuje dokonale. Protože John byl rozkošný. V každé chvíli, v každé minutě. Když mu nadával, když se pod ním svíjel, když ho probodával tím nenávistným pohledem a přitom to tak chtěl...

Baltazar se usmál. Cítil se zvrhle, ale to znamenalo, že se cítí dobře. Protože, co by to byl za démona - kdyby se necítil dobře, když páchá zvrhlosti?

Rukou, kterou ho hladil po silném břiše sklouzl o něco níž a docela jemně ho polaskal. Chtěl ještě. Jeho se nikdy nemohl nasytit. Pomalu se sklonil a přitiskl rty na Johnovu šíji. A přitom ho znovu, téměř neznatelně pohladil.

John tiše zasténal a přitiskl se k tomu příjemnému teplu. To bylo dokonalé. To teplo, to pomalé laskání… Znovu tiše zasténal a přál si neprobudit se. Z toho snu, kde mu bylo dobře. Kde nebyla bolest. Kde ho někdo objímal... Miloval.

Pomalu vzhlédl, když zaslechl to tiché zasténání a tentokrát svoje rty přitiskl na Johnovo ucho. "Johny," zapředl potom medově. "Johny, vstáváme... Přece bys nespal..." lehce ho kousl a pak se znovu vrátil na jeho hladký hrudník. Převalil se na něj, takže ležel mezi jeho nohama a měl volný přístup... Zkrátka úplně všude. Znovu ho polaskal, tentokrát drsněji, aby to nemohl pokládat za sen. A rty stiskl bradavku poněkud víc. Cítil jak tvrdne, a jak se Johnovy svaly zase začínají napínat a stahovat v očekávání.

John Constantine se pomalu probudil. První věc, co si uvědomil, že je vzrušený. Druhá, někdo ho v tomhle stavu podporuje vrchovatou měrou. A třetí… Ten někdo je Baltazar. Vztekle zasyčel a chtěl ho ze sebe setřást. Ale on se jen zasmál a otřel se svým klínem o ten jeho a zároveň ho rukama hladil po hrudí a jazykem se dotkl jeho krční jamky.

"Johny, chlapče… Dobré ráno," zamumlal Baltazar a než John stačil cokoliv odpovědět, natáhl se víc a ústa mu zakryl polibkem. Přitiskl se k němu, ještě dřív než se stačil nadechnout, natož vydat ze sebe nějaký zvuk protestu. Věděl, že s ním bude muset znova bojovat, než se poddá, ale upřímně - těšil se na to. Pokořený vzdorovač je totiž tou nejsladší odměnou. Alespoň pro někoho, jako byl Baltazar.

Donutil ho pootevřít rty a vklouzl jazykem mezi ně. Jeho pokusy se bránit vyšly naprázdno. Polibek se akorát ještě víc prohloubil. Stejně jako se zintenzívnělo laskání v jeho klíně. Baltazar se po jeho těle posunul výš a třel se o něj. Jako velká elegantní šelma. Sváděl ho každým dotekem...

Constantine bojoval… Prvních několik minut skutečně opět urputně. A opět marně... Baltazar si z toho nic nedělal a dál ho víc a víc přiváděl na hranici ovládání. A pak se v těch hořkočokoládových očích zablýsklo. A Johnovy ruce uvězněné v té jedné Baltazarově se pohnuly a jedna z nich vklouzla mezi jejich otírající se těla. A v zápětí, dřív než se Baltazar vzpamatoval ze šoku, že ho sevřel v dlani si John osvobodil i druhou ruku, přitáhl ho výš a vzápětí mu nadzvedl nohu a polaskal na varlatech. Přitom se nehezky usmíval.

"Dostanu tě Baltíku," zašeptal a víc ho sevřel. Baltazar vykřikl bolestí a chtěl pryč ale pak ho John znova začal laskat.

"To dřív Peklo zmrzne a Bůh tě přijme do Nebe, Johne Constantine!" zaprskal Baltazar, ale jak ty šikovné prsty rejdily v jeho klíně a občas ho stiskly, že se musel kousat do rtů, aby nesténal, s hrůzou cítil, že... Ten stisk ho bolel, ale zároveň - U Lucifera! Zároveň ho vzrušoval téměř k nepříčetnosti.

John se usmál a znova ho začal vzrušovat… A pomalu ho dováděl na hranice ovládání. A jakmile Baltazar tu hranici překročil a už pomalu nevnímal nic jiného než tu směsici touhy, bolesti a slasti, John ho strhl pod sebe a lehl si na něj na chvilku… Ale i ta stačila aby Baltazara dostal blízko vrcholu… A pak, Johnovo tělo zmizelo a tak i jeho ruce. i teplo.

Dostal mě! On mě dostal! On! Mě! Baltazar ležel v posteli a bublal vzteky. Na Johna, sám na sebe, na celý svět. K čertu! I Constantine mu vzdoroval, až se obával, že bude muset použít hrubé násilí a on sám? Nejraději by potupně zasténal a prosil, aby se k němu vrátil. Byl vzrušený a jen polovičně příčetný. Ale tvář si zachovat musel.

"To je všechno? Chm, možná ti dominantní role nesluší," procedil skrze zaťaté zuby a chtěl se zdvihnout. V tom na zápěstí ucítil cosi... Co ho stahovalo dolů a nedávalo možnost úniku... "Do hajzlu!" zavrčel hrdelně.

"Co myslíš? Že tě nechám jen tak... Odejít, Baltíku?" zeptal se tiše John, když mu vlastní kravatou přivazoval ruce k čelu postele. Od sebe, tak aby je měl roztažené jako Kristus na kříži. "Bolí? To je svěcená voda, Baltíku..."

"Pusť!" zavrčel Baltazar a pokusil se uvolnit. Ale dosáhl jen toho, že mu svěcenka vypálila do kůže hlubší cejch. Znovu to v něm zabublalo jako v sopce těsně před výbuchem. Sám už pořádně nevěděl, jestli vzteky, nebo vzrušením. "Chceš se mstít?" vyrazil ze sebe nakonec. "Na to nemáš dost odvahy!" Prskal jako malý nazlobený čertík. Dštil oheň a síru, ale bez účinku. A pomalu začal chápat, že tahle hra se bude hrát podle CONSTANTINOVÝCH pravidel. A on bude jenom loutka...

"Co myslíš?" zeptal se tiše John a pak vzal do ruky Baltazarovo pero. Krásného plnícího Parkera za několik tisíc s pozlacením a poprvé se ostrým hrotem dotkl jeho kůže. Nejdřív na hrudi. Někde přitlačil víc, jinde méně, ale za perem zůstávala jemná rudá stopa. A přitom se Baltazara sem tam, jakoby náhodou dotkl.

"Že patříš do Pekla, Johne Constantine!" zazmítal sebou Baltazar, jak ho ten dotek bolel a vzrušoval zároveň. A těžko říct... Někdy jsou bolest i vzrušení neodmyslitelně spjaty. Pouta se znovu napjala a zařízla se mu hlouběji do kůže. A Baltazar proklínal. V duchu, ale o to intenzivněji. Tím víc, čím víc ho ta Constantinova hra přiváděla do varu.

"A nemáš-nemáš na to!" zavyl nakonec poraženecky.

"Co bys řekl," zeptal se John a pak se ušklíbla vzápětí cosi vytáhl a pak Baltazarovi udělal další podraz. Prostě mu jeho chloubu docela umně podvázal a přitom se ji dotýkal co nejméně jak mohl. A pak nad ni přejel dlaní a znova mu stiskl varlata. Docela drsně. A pak ho vzal do ruky. A začal ho laskat a přitom perem vypisoval do chvějících se stehen různá sprostá slova, co ho na Baltazara napadala. A že jich bylo dost. Jenže… Za chvíli by i on sám stržen tím, jak na něj to celé působilo a pomalu se z krasopisu stával jeho obvyklý škrabopis.

"Áááááá," protáhl Baltazar, spíš něco mezi zasténáním a zachroptěním. "Vidím, že pán je sad-" raději nedokončil, protože ho exorcista znovu stisknul. Hybridovi se udělaly mžitky před očima. "-ista!" vyrazil ze sebe, protože to bylo to jediné na co byl schopen myslet.

Kromě toho, že být otrokem se mu líbí. Že se mu líbí tyhle sadomasochistické hrátky, které s ním John začal. Jenže, raději by si překousl jazyk v orgastické extázi, než to říct nahlas. Ostrý hrot pera ho škrábal, Constantinova ruka mučila a on, ponížený aspoň ve své vlastní mysli přiznával... Že Constantin měl možná víc vůle vzdorovat. Pak se mu ale podařilo pohnout nohama... Pokud by se mu povedlo ho setřást... Zaplály mu oči. Tak mu tohle vrátí i s úroky! Tak, že si týden nesedne!

"Až po tobě!" odsekl John a pak se nad něj naklonil a pustil ho. Ale jen na chvíli a pak ho znova stiskl. A druhou rukou, z níž pustil pero až cinklo o zem a zapadlo pod postel mu sjel mezi půlky a pomalu se dotkl jeho otvoru. Byla to jen chvilka a Baltazar v sobě ucítil první prst v čemsi mazlavém namočený. A pak druhý. "Sorry, Indulona došla!" zašklebil se John, když uviděl jak sebou Baltazar cukl. "Co máš proti svěcenému oleji?" Druhý prst se dotkl citlivé tkáně a Baltazar znova zasténal.

"Jd-jdi do hajzlu!" Znovu sebou trhnul, jak to pálilo. A taky... No ano! Sakra ano! Všechno, co mu prováděl bolelo, ale vzrušovalo! Připravovalo o rozum! "Constantine! To-tohle si vypiješ, parchante jeden exorcistická!" Páni! On to opravdu vyslovil napoprvé a bylo mu rozumět? Povzbuzen tímhle, velmi nepatrným úspěchem, sebou škubnul a najednou cítil, jak z něj ty prsty vyjely, protože Constantine ztratil pod jeho útokem rovnováhu.

"Skvělé!" vyrazil ze sebe a začal počítat do deseti. Pak to vzal do jednadvaceti, aby to mělo náležitý účinek. Jo, přesně, mysli na to... Mysli na Gabriela, hochu! To tě zchladí ještě spolehlivěji, než studená sprcha... Znovu sebou zamlel a protože byl hybrid, i když momentálně spoutaný a trochu oslabený, přece jen měl pořád o něco větší sílu než John. Něco temně zadunělo a pak se ozvaly zlostné nadávky.

"Počkej, Johne! Počkej! Jen co se z toho dostanu!" začal bojovat s pouty. A najednou na břiše ucítil cejchy, jako by na něj Bůh pohlížel milostivým okem. Constantine se totiž bleskurychle vyškrábal zpátky a teď mu prstem namočeným ve svěceném oleji přejížděl po holé kůži.

"Tak tohle ne Baltíku, tohle ne!" zavrčel John a vzápětí už si znovu hrál s jeho otvorem a pak měl najednou Baltazar pod sebou kus peřiny a Johnův penis v sobě. "Tak," ušklíbl se trochu John a položil ruku na jeho penis a začal s ní pohybovat. A pak se pohnul on sám...

"Ááááááááááááááááá!" Baltazara až překvapil vlastní hlas, který teď docela obstojně ječel. To bolelo! To sakra bolelo! Měl rád násilí, ale kruci, ne na sobě! A přitom se ale vypnul proti jeho ruce a už ani nevnímal, jak se mu pouta zařezávají do kůže. Protože Constantine to udělal... Přirazil do jeho těla. A Baltazarovo sebeovládání vyplavalo na povrch a tam se kamsi rozplynulo. "Ano! Ano! Ano!" ani si neuvědomil, že to říká nahlas.

John trochu zmírnil, protože to ze začátku bolelo i jeho, ale pak se jejich rytmus sladil. John ho přestal laskat rukou, jen se opřel o ruce o ten vypracovaný hrudník a poddal se tomu zvířeti, které v sobě vždy dusil a věděl proč. Teď se bestie drala k povrchu a on si mohl užít sex s nepřítelem. Protože o nic jiného tu nešlo… Nebo ano? Nevěděl. Nezabýval se tím. Jen dál přirážel a postupně zvyšoval tempo. Pot mu stékal po vyhublé tváři, po nose, do očí a on jen mhouřil oči a dál tančil ten tanec starý jako lidstvo samo.

"Kurva ano!" Baltazar se vzepjal jako nezkrocený kůň. Jako nezkrocený kůň, který touží jen po tom, aby si ho někdo násilím osedlal. I když si to přiznával jen těžko a jen v sobě. Tohle... Tohle se mu snad líbilo ještě víc, než když to byl on "kdo ovládá". Pohyb Johnových beder jen stupňoval jeho slast s každým dalším přírazem. A Baltazar věděl, že jestli si myslel, že ho porazil, pořádně se seknul - on porazil jeho!

"Ano! Johny, ano! Dělej mi to! Pořádně! Šukej mě! Víc!"

John se jen ušklíbl a pak tiše zašeptal své posměšné: "Baltíku!" a jen zvýšil tempo... A dál a dál, až oba viděli jen rudě a pak bílou mlhu a pokojem se rozlehy v krátkém okamžiku dva výkřiky plné ukojení všech tužeb. John se bezvládně zhroutil na Baltazarovo tělo které sebou škubalo postorgastickou křečí a John popadal dech. Tkanička, kterou Baltazarovi podvázal přirození se uvolnila a tak si i pekelný vyslanec mohl spojeně vydechnout.

"Sadisto," zavrčel Baltazar, jen co zvedl hlavu a udržel ji chvíli zvednutou, aniž by se mu zahoupal žaludek. "Ty patříš do Pekla, Johne Constantine, a ne že ne. Patříme tam oba..."

"Až po tobě..." zamumlal John a zavřel oči. Byl příjemně unavený.

"Fajn! Takže sis užil... Co kdybys mě odvázal?" navrhl Baltazar, který zcela pozbyl jakékoliv síly se o čemkoliv dohadovat. S ním by to stejně nemělo cenu. Je prohnaný, cynický a na cestě do Pekel. Povzdechl si a pohnul rukama. "Johne! Ono to bolí!" zaúpěl potom, když se mu konečně vrátilo normální vnímání světa a fyzických podnětů.

"Má to bolet..."

"O dík. To by mi fakt nedošlo... Ale stejně bys mě mohl odvázat. Už sis užil... Nebo," Baltazar v sobě našel nějakou skrytou komůrku cynického sarkasmu a pobaveně se ušklíbl, "máš snad síly na druhé kolo?" Vyzývavě ho pohladil chodidlem po lýtku.

"Nevidíš že musím popadnout dech?" zamumlal John. Jenže pravda byla, že byl unavený. Byl moc unavený a chtěl spát.

"Tak mě odvaž a pak si klidně umři. Já nehodlám čekat, až se ta kravata rozpadne stářím."

"Tak si ji sundej..."

"Ty chytrej a jak asi?" Baltazar vrčel jako poraněný pes. Ačkoliv se tak dobře necítil už celé věky, ta posvěcená látka mu na pohodlí nepřidala.

"Je to jednoduchej uzel," zamumlal John a pak jen zatáhl za jeden konec a jedna z kravat se trochu uvolnila

"No hurá! Tos to nemohl udělat hned? Víš, co bys mi tím ušetřil?" Hybrid rychle si rychle vyvlékl ruku, pak si osvobodil i druhou a kravatu odhodil až na druhý konec pokoje. "Zničil's mi Armaniho," zahuhlal potom a třel si spálená zápěstí.

"Do dalšího setkání budeš mít nového, tak co si stěžuješ?"

"Víš kolik dneska stojí kvalitní kravata? A ty mi jí namočíš do svěcený vody, cvoku!" zavrčel Baltazar, zívnul a převrátil se na bok, zády k Johnovi.

"Hm…" to bylo jediné co od Johna uslyšel a pak už exorcista vyčerpaně spal. A to si v duchu maloval jak se zvedne, vypakuje toho zatraceného hybrida z pokoje a bytu a půjde si dát pořádnou sprchu. Přesto všechno John vyčerpaně usnul. Přece jen nemoc a únava si na něm vybrali daň příliš vysokou.

Cvoku. Pomilováníhodný cvoku, pomyslel si Baltazar a pozapomněl se nad tou myšlenkou zděsit. Na to byl, upřímně řečeno, v příliš dobrém rozpoložení a v příliš příjemné únavě. Po chvíli uslyšel Johnovo tiché oddechování a ucítil je i na svých zádech.

Třeba ho v noci zalehnu a on se udusí, pomyslel si potom pobaveně. A já pak Luciferovi vyfouknu jeho dušičku... Nedomyslel, zavřel oči a spal. A vůbec mu nevadilo, že v jedné posteli se svým úhlavním nepřítelem.

 

* * *

 

Vlastně tam nechtěl chodit, ale to že se v jednou bytě setkali dva, podle všech znamení, dva úhlavní nepřátelé a ani jeden se neobjevil ráno v ulicích bylo na pováženou. A pak i ten vyděšený Beemanův telefon, že John je doma, ale neotvírá. Tak se tam vydal. A když pak otevřel a podíval se v jakém stavu je byt, poslal čumily pryč a sám vklouzl dovnitř. Dvou propletených postav na lůžku v rohu si všiml hned, Ovšem, když přišel blíž a poznal o koho se jedná, zalapal po dechu.

Tak tohle by nečekal. Uviděl jizvy na hybridových zápěstích i obdobné jizvy u Johna a musel se v duchu uchechtnout. Samozřejmě, tihle dva jsou příliš divocí. Jen by mě zajímalo, co na to Lu. Zasmál se v duhu ale pak, když uviděl vyrovnaný výraz v Johnově tváři.

"Hochu… Tys musel být dlouho sám, že?" Pak se svezl do křesla, které stálo opodál, složil hlavu do dlaní a jeho mohutná postava se začala třást.

"Midnite?" ozval se John, v klidu se vyvlékl z Baltazarova objetí, do kterého se dostal ani nevěděl jak a posadil. "Midnite, je ti dobře?" V té chvíli se barman prohnul, zaklonil hlavu a vydal ryk. Nefalšovaný ryk. Smíchy. Smál a chechtal se na celé kolo, jak nejbláznivější ze všech bláznů pod sluncem a přitom si utíral oči, do kterých mu vhrkly slzy.

"Bože!" zaúpěl potom. "Tohle mi nedělej, tohle ne! Jsem starý, nakonec z toho budu mít infarkt!" Ale nepomohlo to a chechtal se dál. "Vy! Dva! V jedné posteli! Ne, to není pravda! Já z vás nemohu!" vyrážel ze sebe mezi smíchem.

John, jako by si teprve teď uvědomil v jaké pozici se nachází trochu zčervenal a nezdravě bledá pokožka získala šarlatový nádech. Rychle hrábl po peřině a přitáhl si ji k tělu.

 

Baltazara probudil zvuk, který po ráno slyšel opravdu nerad. Cosi mezi hýkáním a smrtelným chroptěním dýchavičného žabáka. Navíc v náruči už necítil Johnovo teplo, které ho příjemně ukolébávalo a tak velice neochotně pootevřel jedno oko. A pomyslel si, že když se daří, tak se holt daří. A když něco začne průserem, průserem to taky skončí.

 U postele se v křesle hroutil papá Midnite a vypadal, že je v posledním tažení. Výborně, o jednoho otravnýho dobráka míň... Jenže papá rozhodně nevypadal na to, že by hodlal natáhnout bačkory. Naopak - tím smíchem jakoby získával novou energii. Což se Baltazarovi, který si připadal poněkud rozlámaný vůbec, ale vůbec nelíbilo.

"Hele, Midnite… Co porušování osobního soukromí?!" zeptal se John, kterého začalo dopalovat, že si tu ten rytíř dobra sedí a řehtá se mu jak kůň… A navíc ne každý musel vědět, že se vyspal s Baltazarem, kterého chtěl mimochodem dávno vypakovat. A dokonce měl pocit, že ho i zabil… Ale to se mu asi jen zdálo.

"Hele Johny a co tvá vymítačská čest?" vyrazil ze sebe Midnite mezi dalším záchvatem nekontrolovatelného veselí. "I když, abych byl upřímný... Nevím, jestli se smát, nebo brečet, zda vás zabít oba, nebo jenom jednoho a popřípadě kterého... Kluci! Vy mi dáváte sodu! Vy mi dáváte! Tímhle tempem budu po smrti dřív než stačím říct švec..." zase si utíral uslzené oči.

"Di k čertu!" zabručel John a pak zašátral po cigaretách. Jenže ty byly až na stole. A jemu zrovna připadalo nevhodné vstávat, protože Baltazar si pod dekou začal trochu hrát... Možná ne úmyslně se o něj několikrát otřel tak, že John začínal být znova vzrušený a tohle Midnite vidět nemusel.

Hybrid to mezitím vzdal. V tomhle nedalo ani spát, natož provádět jiná činnost. Tak se pomalu, s největší důstojností jaké byl ve svém postavení schopen, posadil a zabalil se do deky, jako cudná panna, která stráví noc v pokoji s mužem a ráno ji načapá matinka.

"Dobré ráno, Midnite," pozdravil potom klidně a očima měřil vzdálenost od postele ke koupelně a počítal, za jak dlouho ji dokáže uběhnout.

"Co tu vlastně chceš?" zeptal se John Midnita

"Nooo, budeš se divit, ale pár lidí o tebe mělo docela strach... Třeba Beeman... Ach bože! Beeman! Když si představím, že by ty dveře vyrazil a našel... NE! To je na mě moc!" Baltazar využil toho, že se zase klátí v záchvatu smíchu a nahnul se k Johnovu uchu.

"Až napočítám do tří, tak vyrazíme směr koupelna... Odmítám se s ním bavit - takhle!"

"Tři!" řekl v zápětí John a vystřelil ke dveřím. Přeci nebude poslouchat nějakého hybrida. No jo, jenže dveře do koupelny... Těmi mohl projít jen jeden. Midnite se mezitím trochu uklidnil, se podivil, kam mu zmizeli. Do chvíle než uslyšel...

"Uhni!"

"Ty uhni!"

"Byl to můj nápad!"

"Ale tohle je MŮJ byt!"

A nějakou ránu. S dalším veselím, v očekávání toho, co uvidí se v křesle otočil a znovu ho sklátil smích. Ne, takhle se opravdu nepobavil za dobu, co je na světě. John a Baltazar se ve dveřích hádají jak malé děti a ještě ke všemu Johnovi upadla deka... Nakonec se do těch dveří narvali oba a zasekli se. Jejich marná snaha vyprostit se přivodila Midnitovi další infarktový stav. Nakonec to trochu zadunělo, jak těmi dveřmi prolétli oba naráz, pak se ozvalo prásknutí a Midnite osaměl, sám se svým veselím. Raději se ani nedomýšlel, jak to asi teď vypadá uvnitř. Koupelna bude mít štěstí, jestli to přežije.

 

John prskal ale pak se konečně opřel o vanu a trochu lapal po dechu. Plíce ho, jako vždy po ránu zrazovaly a on se divil, že to tak dlouho vydržel. Nakonec si napustil vodu a když se otočil pro ručník a zpět, seděl tam rozvalený Baltazar.

"....!" zhodnotil to John a pak vklouzl do starého sprchového koutu. Už chtěl být co nejdál od toho ztraceného hybrida. Nalil na sebe sprchový gel s vůní cedru a jakéhosi koření a přivřel oči.

"Jo-hn-y!" zapředl Baltazar mazlivě, protože se mu se s ránem vrátilo i jeho neskutečné sebevědomé ego. Sice trochu zdevastované, pravda, ale jinak naprosto stejné a požitkářsky zvrhlé. "Johny... To mi ani nepopřeješ dobré ráno?" Vylezl z vany a pomalu, capkavými kroky přešel na druhou stranu, ke sprchovému koutu.

"Ne..."

"Ale no tak Johny... Ty ještě pořád zlobíš za ten včerejšek? Vždyť jsi mi to tak pěkně oplatil... Cítím tě ještě teď," vklouzl k němu pod sprchu a zezadu ho objal. "Vážně mi nepopřeješ ani obyčejný dobrý ráno?" Kousl ho do ucha.

"Ne, umyj se a táhni, Baltazare!" John se otočil a chtěl mu ještě něco říct. Ale pak tu byla ta ústa, která se zmocnila jeho rtů. A on se tomu poddal. Zase cítil ty ruce na svém těle a pod tím laskajícím proudem vody to bylo ještě lepší. Studené kachličky vzadu a Baltazar vpředu. Ďábelská kombinace, napadlo Johna.

"U Lucifera, to vzrušující rozčilení, že Midnite sedí vedle... Taky to cítíš, Johny?" zašeptal mu Baltazar mezi polibky a přitiskl se k němu. Tlak do podbřišku ho neklamně přesvědčil, že John je opravdu, opravdu vyhladovělý... Nešetrně ho přirazil na stěnu a začal líbat skoro brutálně.

"Neblbni…!" To bylo jediné na co se exorcista zmohl a pak se z jeho úst ozvalo jen tiché zasténání. Na víc neměl sílu a ani chuť. Tohle potřeboval a tohle chtěl. A když se k němu Baltazar víc přitiskl a začal ho tak brutálně líbat a znova vzrušovat… Poddal se.

"Rád blbnu," zašeptal Baltazar a zvedl mu nohu. Jen tak lehce, skoro nenápadně. Pak jeho ruka zabloudila do Johnova vzrušeného, chtivého klína a jemně ho pohladila mezi půlkami. "Indulona došla, ale budu se snažit," ušklíbl se potom a vsunul do něj prst.

"Ježíši!" zavyl tiše John protože tohle bylo moc. Moc… Na něj, na tenhle den, na jeho život. A možná taky naposled. A tak… Si to ještě jednou chtěl užít.

"Hm, takhle po ránu nádherně voníš, Johny," zamumlal mu Baltazar do ramene a John mu jako odpověď na tu nepřímou lichotku ovinul nohu kolem boku, aby měl lepší přístup. "Svádíš mě, Constantine," pokračoval Baltazar škádlivě, přidal druhý prst a začal s nimi líně pohybovat. Sem, tam, sem, tam... A užíval si, jak se exorcista svíjí slastí.

"Jseš pekelná kurva," zamumlal Constantine a pak znova zasténal. Tak… Za tohle… Tohle by nikdo z jeho přátel nepochopil. Vlastně, on sám to teď nechápal. Co věděl, bylo jen, že se pak bude cítit využitý, ale tělo bude navýsost spokojené. On bude až nehorázně spokojený.

"Vždy tak roztomile milý," poznamenal Baltazar škádlivě a najednou prsty zmizely a on do něj vstoupil. Voda kolem nich dál nerušeně crčela, stékala jim po rozpálené kůži a jen víc umocňovala celé milování, stejně jako vědomí, že vedle v pokoji sedí papá Midnite.

Baltazar ho přitiskl ke stěně, přitiskl mu na ni i zápěstí a doslova ho tak přišpendlil, jako motýla. Pak se začal pohybovat a tiše mu do ucha sténal všechny představy, kterého při pohledu na jeho nahé tělo napadaly.

"A máš… Máš zvrhlý představy," zasténal John a přivřel očí slastí, která mu sevřela útroby. Tohle na něj bylo moc. Ale kdyby to s ním tak neuměl. Bože, kdyby, kdyby… Ježíši, mě se líbí, že mi to dělá zrovna on. Tohle mě vzrušuje snad ještě víc.

"Jsem démon, Johny. Odchovaný samotným Luciferem," ušklíbl se Baltazar a zrychlil tempo. A pak... Ďábelsky se zasmál a John cítil, že pomalu začíná klouzat po dlaždičkách dolů. Na zem. Mokré vlasy mu padaly do očí, ale stejně i přes ně viděl - jak tomu zatracenému hybridovi svítí oči nadšením. A divokou zvířecí touhou. Tlak na jeho zápěstí povolil a John se pomalu odlepil od stěny. Pak vyjekl. Baltazar totiž ležel na zemi a on seděl na něm.

"Johny, jestli to chceš, musíš si to udělat sám," zašeptal a provokativně rozhodil ruce. Rázem tak evokoval představu ukřižovaného. Jenže ukřižovanému by těžko hořel v očích takový pekelný oheň chtíče.

"Di do prdele!" zasípal John a pak se o něj opřel rukou a začal se pomalu pohybovat. A zároveň se u toho laskal, protože na nic víc nedokázal myslet. Jen to chtěl a chtěl aby to trvalo dlouho a zároveň, aby to už skončilo. Znovu se pohnul a víc, a rychleji… Zvrátil hlavu a lapal po dechu. To tempo ho připravovalo o rozum.

"Pomalu, Johny, chlapče!" zasípal Baltazar, jakmile cítil, že se mu ohniví hadi slasti rozbíhají po celém těle, až do konečků prstů, ale pak se zase vracejí zpátky a neúprosně bodají do podbřišku a do jeho chtivého klína, který teď John týral rozkoší. Chytil ho za boky a snažil se přinutit, aby trochu zvolnil. Jenže oba byly vzrušení na nejvyšší míru a oba bičovala voda... John se pouze ušklíbl, odtrhl od sebe jeho ruce a téměř surově mu je natáhl za hlavu...

"Johny, ty divochu!" Baltazarovi potěšeně zablýsklo v oku.

U Lucifera, já to dokázal! Já ho dokázal zlomit!

"Sklapni Baltíku!" zasípal John a pak se k němu sklonil. Cítil že ovládání je dávno v háji a tak se k němu sklonil a… Cokoliv chtěl říct se zadrhlo v jeho hrdle, když se všechno přehouplo přes obzor a on se ztratil v orgasmu. Ještě víc sevřel Baltazarovi ruce a pak je pustil a zničeně se na něj zhroutil. Cítil, jak ho Baltazar znova sevřel rukama, kolem boků a palci ho znova začal hladit v podbřišku a přitom s ním pohyboval.

"Johny, chlapče.... Johny, chlapče..." zopakoval potom mazlivě. "Ty sis užil a co já? Jsi moc rychlý, můj milý..."

"Co myslíš?" zeptal se John a chtěl se zvednout, ale Baltazar ho nehodlal pustit a znovu mu pohladil palci bolestivě citlivý klín. "Baltazare…" zasténal tiše John.

"Copak?" zapředl mu do ucha a jemným tlakem ho donutil, aby se znovu začal pohybovat. Věděl, že se John už nedokáže ovládat. Ne, když mu dal, co mu takovou dobu chybělo. A že mu to chybělo, když ucítil, jak se jeho mužství znovu probouzí k životu.

"No tak, Johny... Copak?" Držel ho pevně, aby se mu nemohl vysmeknout a pomalu s ním klouzal, nahoru, dolů... A přitom ho pořád hladil.

"To je-nová-taktika Pekla? Před vstupem vyšukat obětem mozek z hlavy?!"

John se prohnul a tiše zasténal, když mu Baltazarův jazyk přejel po rtech a pak vklouzl do jeho úst. Polibek opětoval a ani nevěděl proč. Myslel si že tolik sexu nemůže přežít, jenže ten pekelnej zmetek si s ním dělal co chtěl.

"Ne, říkej tomu můj narozeninový dárek," hladově se usmál Baltazar a vnikl mezi jeho rty. Sladký. Po všech stránkách. A taky neodolatelný. A to, že reagoval, že se mu už trpně poddal a netoužil se vysmeknout... Málem se na té podlaze rozpustil blahem. Pomalu se posadil a John byl v jeho rukou vláčný, jako tající vosk. Pomalu se zaklonil, skoro si lehl na podlahu a ještě se tím víc přitiskl k Baltazarovu klínu. Ten se nad něj lehce nahnul.

"Hej, Johny... Chceš to?"

Znovu ten provokativní úsměv, který exorcista pomalu začínal nenávidět.

"Ne… Asi!" zavrčel John a slastně se prohnul pod těmi rty a rukama. Kvitoval, že Baltazar přitáhl na zem ručník a dal mu ho pod bedra, netoužil mít odřený ještě zadek… Ale… Pak znova ten polibek a on zapomněl na všechno kolem. To nejde…

"Ne!" zasténal už docela nahlas a bylo mu jedno, jestli ho někdo slyší nebo ne. Jedno jestli ho slyší Midnite nebo ne. Všechno mu bylo jedno.

"Ale ano! To víš, že ano!" Baltazar předvedl něco, jako menší akrobatický výkon a lehl si na něj. Pak se opřel do rukou a začal se pohybovat. I jeho tělo nezřízeně toužilo po ukojení, které v Constantinovi našel. A už se nechtěl dál ovládat, dál s ním hrát tu rafinovanou hru na pána a otroka, ve které si role měnili tak snadno. Ne, chtěl se jen utopit v slasti, kterou mu dával. John sípavě oddechoval a zcela se poddával jeho bezohledným přírazům i bezhlavému tempu. Dokonce ho chytil za boky a tiskl, co nejvíc k sobě, aby mohl až na samé dno...

Jejich společný výkřik se rozlehl prázdnou koupelnou a John by byl přísahal, že v tu chvíli zaslechl vzdálený smích? Nebo to byl křik? Nevěděl. Byl rád, že věděl o sobě… Vznášejícím se někde na vlně uvolnění a slastné únavy. A… Na sobě cítil jiné tělo, které se o něj zničeně a vysíleně opíralo a stejně jako to jeho, se chvělo post orgastickou křečí.

 

"Baltazare…" zašeptal zničeně a zvrátil hlavu na bok.

"Johne, ty bys utahal celé peklo," kousl ho lehce do lalůčku a vyčerpaně si na něj lehl. Ve svalech ještě pořád cítil to příjemné napětí a chvění, které jím prostupovalo a vyvolávalo slastnou husí kůži na zátylku. "Jsi jako studna... Nevyčerpatelný," usmál se nakonec a skulil se vedle něj. Leželi vedle sebe, na mokré podlaze, schoulení do klubíčka a voda donekonečna šuměla vedle nich.

"Sklapni!" zašeptal John a pak jen ležel a odpočíval. Nechtělo se mu absolutně nic. Jen ležet, odpočívat a nechat na sebe proudit vodu. Možná mohla být o něco teplejší, ale… Hej! ona byla skoro studená...

"Brr!" otřásl se Baltazar. Pak se velice neochotně zdvihl, natáhl ruku a přidal víc teplé. "Máš blbé nápady, Johny, pouštět na sebe studenou vodu. Nastydneš," poznamenal přitom s patřičným despektem. Pak se protáhl. "Démoni, jsem tak líný...."

"Jako obvykle," zamručel John a pak zívl. Chtělo se mu spát ale nemohl. Ne když měl Midnita v ložnici. "-žíši Midnite!"

"No jo, Midnite," souhlasil nevzrušeně Baltazar a vytáhl ho na nohy. "To by ses měl asi umejt, Johne," dostrkal ho pod sprchu a podal mu gel. "A radši sám... Netvrdím, že bych si nedal ještě jedno kolo, ale... Víš, Midnite už není nejmladší. Možná by natáhl bačkory dřív, než bychom to stihli..." ušklíbl se a přešel k vaně, která ještě pořád byla napuštěná. Strčil do vody ruku a zašklebil se. Studená. A pořádně. No co... Prostě část upustil a zbytek doplnil úplně vařící. Když se pak ponořil, vydechl si jako kočka, co právě dostala smetanu.

"Blaho!"

Constantin zvedl oči v sloup. Baltazar je prostě Baltazar. Ale pro teď raději vyhlásí příměří, nebo se další týden neposadí. Rychle se umyl a utřel se do ručníku, který si pak uvázal kolem pasu. To, že má na sobě vidět značky od Baltazarových rukou a zubů raději nekomentoval.

Baltazar si ještě pořád hověl ve vaně, když John opatrně nakoukl do pokoje, jestli je tam ještě pořád je Midnite sám, nebo... Nedej bůh! ... přišel ještě někdo další.

Barman tam pořád byl sám. Seděl v křesle a točil palci mlýnek. Když ve dveřích uviděl Johnovu rozcuchanou hlavu, jen nadzdvihl obočí, podíval se na hodinky a lakonicky oznámil:

"Toto trvalo."

"Hm…" poznamenal John a pokud možno důstojně si došel pro své věci a začal se zády k Midnitovi oblékat. Přece jen nepotřeboval, aby ho očumoval i on.Ale ten si přesto nemohl nevšimnout škrábanců a nejednoho otisku zubů, které na něm hrátky s Baltazarem zanechaly.

"Raději se neptám, jakou jsi měl noc. Jen doufám, že sis to aspoň užil..." ušklíbl se nakonec a pak se otočil ke dveřím. "Kde ho máš, parchanta pekelnýho?"

"Ve vaně, snaží se mi udělat radost a utopit se," poznamenal John, když se otočil k Midnitovi, už v kalhotách, bílé košili a s černou vázankou, třebaže nedbale zavázanou.

"Možná by nebylo od cesty mu pomoct," poznamenal barman na Baltazarovu adresu a zvedl se. "Tak já už půjdu. V pořádku evidentně jsi, tak můžu Hennesyho, Beemana i Chase uklidnit. Mimochodem, to že jsi měl toho hybrida v posteli mám zahrnout taky?"

"To bys mohl vynechat," zabručel John a dost unaveně se na tu zmiňovanou postel usadil. Sakra, napadlo ho v duchu, tak rušnou noc jsem neměl ani nepamatuju.

"Dobře..." Midnite se obrátil ke dveřím, ale nakonec se přece jen zastavil. I když už se neotočil. "Johne," pronesl pomalu.

"Ano?" zeptal se tiše exorcista.

"Doufám, že si přesto všechno uvědomuješ, co je Baltazar zač... A že v tom nebylo nic víc, než sex."

"Vím to moc dobře," zabručel John Constantine. „Dnes mi říká Johny chlapče a zítra mě s radostí pošle do Pekla Luovi jako hlavní chod dne," dodal pak tišeji a dával si pozor aby v tom nezaznělo zklamání a nebo to co začínal cítit on sám teď. Hořkost - tu pachuť údělu, kterým ho kdysi Stvořitel proklel.

"To jsem rád. Víš jen s velkou nechutí bych tě tam posílal sám, kdyby náhodou... Kdybys ses do něj zamiloval. Je to démon. A na takové dřív, nebo později dojde. Nerad bych, aby zároveň s ním došlo i na tebe," pokýval Midnite hlavou, vytáhl dlouhé cigáro a zapálil si. Pak demonstrativně klepl do krempy klobouku a než John stačil říct popel, klaply dveře a barman byl pryč.

John si jen povzdechl a sáhl pro další cigaretu. Potřeboval se uklidnit. a hlavně, vyhnat ze sebe ten pocit zrady a tu falešnou naději, kterou v něm ta noc vzbudila.

"K čertu," zašeptal, když si zapálil a poprvé natáhl kouř do plic.

Z koupelny se ozvalo zašplouchání, pak klokot vypouštěné vody a vzápětí vyšel Baltazar s jedním ručníkem omotaným okolo štíhlých boků, zatímco si druhým drbal vlhké vlasy.

"Á, tak to jsem dlouho potřeboval," pronesl dvojsmyslně a zvědavě se podíval po Johnovi, který si měřil nevraživým pohledem.

"Vem si věci a vypadni!" řekl mu tiše exorcista a pak vstal a přešel do kuchyně si nalít trochu whisky s vůní kouře. Nechtěl ho už vidět. Ne dokud si to sám se sebou nevyříká.

"Taková silná slova," zasmál se Baltazar. "Takhle jsi taky vyprovodil Midnita? Že už ho tady nikde nevidím, toho protivného papriku." Ručník tiše sklouzl na zem a on se začal zcela bez spěchu oblékat.

John mu na to nic neřekl a jen si nalil další sklenku alkoholu. Zatřepal hlavou jak mu alkohol na lačno dělal zle a pak znova potáhl z cigarety.Najednou stál Baltazar těsně za ním, držel ho kolem pasu a rty bloudil po jeho krku.

"Pověz mi, Johny, nač myslíš?" zašeptal mu potom do ucha. Voněl po šampónu, pěně do koupele a ještě pořád slabě, to si John musel přiznat, po sexu.

"To tě nemusí zajímat, Baltíku!" zavrčel a odstrčil ho… Tedy pokusil se o to. Baltazar zjevně nechtěl být odstrčen. "Řekl jsem ti, že máš vypadnout!" zachraptěl John.

"Podívej, Johny," přitiskl se k němu a jeho hlas přešel v sotva slyšitelný šepot. "Poslouchej dobře, co ti teď řeknu, protože to už víckrát neuslyšíš..." dýchl mu na ucho a lehce stiskl lalůček.

"Tak schválně!" zavrčel John Contantine. "Co už od tebe v životě neuslyším?!"

"Bylo to nádherný," zapředl Baltazar. "Ale něco takového se nedá opakovat. Taková noc je jenom jedna za život... Já to vím a ty si to přinejmenším uvědomuješ... Tohle se prostě nedá a nesmí opakovat. Přitahuješ mě Johne, jako železo magnet, ale až se příště potkáme - jeden z nás to odnese."

"Nepochybuj o tom, že to tak dopadne…" řekl exorcista a pak se k tělu za svými zády trochu víc přitiskl a zjistil, že to tělo mu odpovědělo stejně. Nebylo potřeba dalších slov. Pro ten okamžik si rozuměli bez nich. Dva nepřátelé mezi Nebem a Peklem.

Exorcista co se toužil vykoupit z Pekla a poloviční Démon, který si svůj díl Nebe užil tuto noc. Stáli na opačné straně barikád. A až se setkají příště, tak bez ohledu na to, co se stalo dnešní noc, bez ohledu na to, co by si možná ve skrytu tajných skrýší svých niter přáli, půjdou proti sobě. A jeden z nich to nepřežije. Jenže to bude až pak. Teď bylo tady. A teď.

"Ale nesmíme propadnout sentimentalitě," ušklíbl se náhle Baltazar cynicky, jak to uměl jen on. Pak Johna pustil a o dva kroky ustoupil. "Stejně by nám to nikdy neklapalo, Johny. Už ze samotného principu podstaty věcí. My se máme nenávidět a máme toužit po své smrti. A ta přijde, dřív, nebo později, bez ohledu na to, co se stalo. Včerejšek bylo jen takové příjemné, nezávazné intermezzo, ale nic víc. Nikdo by to nikdy nepřijal... Nikdo by to nikdy nepochopil... A tak mi nezbývá, než říct... Adieu, Johne Constantine!"

"Adieu, Baltíku," řekl John a potáhl z cigarety. Oči už měl zase nebezpečně přimhouřené a jen se díval jak si Baltazar bere sako a vytahuje tu lesklou minci, kterou on z duše nenáviděl. Ani vlastně nevěděl proč. "Tak padej a nemysli si ty namyšlenej hybride, nejsem na tom tak špatně, abych vzdychal po jedný noci s tebou!" zasyčel tiše a hmátl po křížku, který mu tady včera vypadl.

"Což mě možná i mrzí," zamumlal Baltazar. Chvilku proti sobě stáli a měřili se očima, jako dva protivníci před zápasem, z něhož může vzejít jenom jeden vítěz. Hybrid se pohnul první. Taky to byla první slabost, kterou kdy vůbec ukázal, jak si John uvědomil. Pak se ale zatvrdil a vyrazil ke dveřím. Demonstrativně je otevřel a ukázal na chodbu.

"Vypadni!" Baltazar se jenom ušklíbl. To se dalo čekat. Ale co se čekat nedalo...

Když procházel kolem něho, znovu ucítil tu vůni, kterou byl charakteristický. V mžiku ho popadl za ramena, zatlačil za dveře a prudce přitiskl ke stěně. A než se John vzmohl na jakýkoliv odpor, ucítil na rtech ty jeho, jak ho zuřivě líbají.

Snažil se tomu vzepřít, protože… No byl v tom princip. Ale pak… Ucítil jak sám ten divoký polibek opětuje a jak moc se k němu to druhé tělo tiskne a jak on sám se tiskne k němu. Nechtěl aby šel pryč. V tu chvíli mu to došlo. Ten hybrid mu vzal mnohem víc, než jen pofidérní nevinnost. Tiše v duchu vzlykl a pokusil se znova vymanit z toho sevření, které ho drtilo a zároveň mu bylo tak příjemné. Uvědomoval si každý okamžik toho polibku, kdy mu Baltazar jazykem plenil ústa. Kdy se jejich jazyky střetly a pohladily. Kdy jim přes spojené rty přešel tichý sten. Kdy mu jeho ruka čechrala vlasy v zadu na zátylku a on si k sobě tiskl to tělo jako tonoucí. Uvědomil si i když polibek končil, to jemné přejetí jazykem přes rty a pak ten samý dotek těch plných rtů. Jemný jako peříčko.

Jako… Pohlazení. Jako… Poslední sbohem....

"Adieu, Johne Constantine, adieu!" zašeptal Baltazar, vtiskl mu poslední, krátký polibek a pak... Pak byl pryč, než John stačil otevřít oči, aby ho ještě naposledy viděl. Jenže tam už nestál nikdo. Nikdo... Jen záchvěv vzduchu a vůně jeho vlastní kolínské mu připomínala, že tam tudy Baltazar prošel. Utíkal...

Adieu, Johne Constantine, Johny chlapče... Sbohem. Protože tohle se už nedá opakovat. Nesmí. Protože tohle nikdo nikdy nepochopí ani nepřijme. Nepochopí ani posedlost ani touhu. Baltazar běžel jako blesk a v ruce mu cinkala stříbrná mince. Cukr a bič. Jenže, a to si dobře uvědomoval, všechno v sobě nese riziko. I cukr. I bič. Všechno v sobě nese možnost...

Porazil's mě, Johne Constantine... Na hřbet ruky mu dopadlo cosi horkého a slaného. Nezdrželo se to dlouho... Jak prchavá vzpomínka, jak dotyk rtů, záblesk... Porazil's.

 

John pomalu zavřel dveře a zamkl. A pak se posadil za stůl a napil se přímo z láhve. Dnes odmítal cokoliv dělat. Dnes se mohl svět třeba postavit na hlavu, ale on sám chtěl jen zapomenout. Když dopil první láhev a načal druhou, rozhodl se si s ní sednout do křesla. Ale když k němu šel, našel tu kravatu. Tu druhou kravatu. JEHO kravatu.

Vztekle zavrčel a mrštil s ní do rohu. Nedohodil ale daleko a ona přistála na posteli. John si povzdechl a po několika dalších locích tam skončil taky. Postel ještě voněla po nočním dobrodružství a on si k tělu přitáhl teplou pokrývku, kterou mu tam Baltazar nechal. A pak, už spal jako by ho do vody hodil.

 

* * *

 

O několik dní později John stál rozkročený nad Baltazarem, který ležel na stole: "… Přijmi ho prosím do svého království. Ve jménu Otce, Syna, i Ducha Svatého. Ámen!"

To že má na ruce pozlaceného boxera s kříži, když mu žehná a že má Baltazar zničenou půlku obličeje, si John nijak moc nebral.

"Sangre de Dio!" zařval najednou Baltazar zoufale, jak ho představa démona v nebi vyděsila. Probůh, tam by přece nemohl - nic! "Boží krev," dodal potom zničeně a přál si, aby ten zasranej exorcista už vypadl.

"Cože?" zeptal se John a sklonil se k němu. To že ho Baltazar pohladil po noze ignoroval.

"Boží krev... Krev jediného Božího syna... Dá život Synu Ďábla!" sípal Baltazar a ukazováčkem mu jezdil po lýtku. U Lucifera, ta vzpomínka byla pořád tak živá... Jak se nad ním skláněl, stejně jako teď...

"Fajn," usmál se John a zaklapl Bibli. "A mimochodem, než dosáhneš Odpuštění musíš o něj požádat. A kát se." John seskočil ze stolu a přitom ucítil jak se Baltazarova noha jemně otřela o jeho a pak, když seskakoval, tak ten krátký dotyk na hýždích. Raději přivřel oči a pak šel rychle pryč. Ty vzpomínky byly příliš živé.

Baltazar se náhle začal nezřízeně chechtat. Dílem ze sobectví, dílem ze šílenství, které se ho zmocnilo, dílem... Ze zoufalství. Protože tohle, tohle bylo střetnutí o kterém mluvil. A on... On bude ten, který nevyjde živý. To věděl...

"Ona byla můj jediný úkol! A ty's nám ji vehnal přímo do náruče!" syčel mezi chechotem, ale nedíval se na Angelu, jejíž přítomnost zaregistroval už dávno. Díval se Johnovi do očí... John se otočil na Angelu a pak zpět na něj. A pak… Jen zvedl zbraň a stiskl spoušť. A když ji tiskl, uvědomil si, že Baltazar měl pravdu.

Oni dva nikdy neměli v tomhle světě místo. Byl to jen sex? Intermezzo? Zoufalá touha po tom milovat a být milován? Touha ovládat a být ovládán? Po něčí náruči?

Ale ať to bylo, jak bylo. Konec byl jasný. Ani se neohlédl na to co z Baltazara zůstalo a vyšel prč z místnosti. S Angelou po boku. Tu musel ochránit a vyřešit ten podraz co se tu děl. A… No, pokud to počítal dobře, tak se ho Baltazar dočká v Pekle velmi brzy. A třeba pak mu to vysvětlí… Třeba.

 

Sbohem, Johne Constantine. Ani to nevíš, ale porazil's mě... Ne já tebe... Ty mě.

Adieu. Johny... Chlapče...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nový dizajn??

(mekare, 5. 7. 2018 10:41)

Znamená nový dizajn aj znovu oživenie stránok na ktoré sa môžeme tešiť?? Spolu s Amater a Sax patríte medzi moje najobľúbenejšie autorky.

wow

(ranchan, 24. 8. 2014 15:52)

prostě úžasné, přečetl jsem jedním dechem a nemohla s toho nabažit. Dlouhé, perfektně napsané a děj stál taky za to. Škoda toho konce, ale taky to chápu, jsou to dva odlišné světy.... a přece jsem trochu doufala.
Další povídk z tohoto fandomu by byla úžasná.
pa

Přřekrásné

(Deyla, 28. 5. 2014 1:47)

Krásný blogísek :* můžu si tě přidat do SB?

Bravo!

(ToTEm, 26. 5. 2014 23:18)

Další skvělý příběh :D dokonalé rozuzlení ;) jen se chci zeptat, jestli ještě přidáš svoje předchozí díla...moc bych si je chtěla znovu přečíst :) Nebo alespoň kamkoliv napiš, jestli pořád děláš na tomhle blogu, nebo jestli už jsi to zabalila... :/

Krása :)

(Bridget, 3. 5. 2014 0:55)

Ten konec mě dostal...doufám, že nikdy nepřestaneš psát, protože to by byla pro čtenáře katastrofa. :)

Super

(REBA, 23. 2. 2014 23:04)

Super. Nepridáš sem tvoje staré poviedky. Aj tie boli skvelé.

adio padouchu

(ctenar, 16. 1. 2014 22:22)

tak opět v pekle .D jo nikdy to nekončí ne pokud to sammi nezničíme xD to je spásná představa
jinak nikdy v životě mi ten film nebyl tak nesympatický jako teď, právě ted bych ho nechala spálit na prach

...

(mravenec, 12. 1. 2014 18:05)

nestíhám číst. Tahle mi také chyběla.:-)

:-)

(Marta, 10. 1. 2014 22:20)

Dokonalé, "zhltla" jsem to jedním dechem.
Díky moc za přečtení. :-)

 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2018 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 23800
Měsíc: 562
Den: 10