Muraki´s page

     1. Noc pro Dva (Night for Two)

„Rád bych věděl,“ zavrčel Montclair, „kde vezmeme tak rychle tolik peněz.“

„Ať vaše organizace vyloupí pár bank,“ navrhl klidně Angličan.

„V každém případě je to naše věc,“ řekl Rodin. „Chcete se ještě na něco zeptat, než se náš host vrátí do Londýna?“

„Kde máme záruku, že si nevyzvednete dvě stě padesát tisíc a nezmizíte?“ zeptal se Casson.

„Řekl jsem vám, messieurs, že hodlám odejít na odpočinek. Nemám zájem na tom, aby mne ostřelovalo půl armády bývalých výsadkářů. Na svou ochranu bych musel vydat víc peněz, než mám. Brzy by mi došly.“

„A kde máte záruku,“ trval na svém Casson, „že nepočkáme, až práci odvedete, a neodmítneme vám druhou polovinu dát?“

„V tomtéž,“ odpověděl bez váhání Angličan. „Pak bych vyúčtování provedl sám. A terčem byste, pánové, byli vy tři. Ale k tomu myslím nedojde, nemám pravdu?“

Znovu se ozval Rodin. „Takže je-li to všechno, nemusíme myslím našeho hosta déle zdržovat. Vlastně… ještě něco. Vaše jméno. Pokud je chcete utajit, měl byste mít nějaké krycí. Myslel jste na to už?“

Angličan chvilku přemýšlel. „Mluvili jsme o stíhání… Takže co třeba Šakal? Stačilo by to?“

Rodin přikývl. „Naprosto. Dokonce se mi to líbí.“

Doprovodil Angličana ke dveřím a otevřel je. Viktor vyšel z výklenku a přistoupil k nim. Rodin se poprvé usmál a podal atentátníkovi ruku. „Co nejdříve se s vámi dohodnutým způsobem spojíme. Mohl byste zatím začít s povšechnou přípravou, abychom příliš neztráceli čas? Zatím bonsoir, pane Šakale.“ …

* * *

Bylo už k půlnoci a on seděl v křesle, díval se ven na zasněženou ulici před Kleistovým penzionem a kouřil. Kolikátou už, těžko říct. Kouřil, protože potřeboval uklidnit nervy, rozbouřené ostrou výměnou názorů, kterou tenhle pokoj zažil ani ne před hodinou. René s Andrém zuřili. René pořád opakoval, kde mají proboha sehnat půl milionu dolarů, André se pro změnu netajil názorem, že se mu ten Angličan vůbec nezamlouvá... A on sám přemýšlel - nad tím jestli jsou jejich námitky oprávněné a jestli by tedy ještě neměl dodatečně všechno zrušit, dokud je čas. Jenže byl tu problém - Šakal byl zatím ten nejspolehlivější plán, co byl schopen vymyslet. A on se svých plánů vzdával jen velmi nerad...

S tichým zaklením cigaretu típl, oblékl si kabát a dal jisté příkazy Viktorovi. Pak vyšel do temné noci a skrze mokré sněhové vločky zamířil k letišti a letištnímu hotelu.

Protáhl se když vyšel z koupelny a kapky vody se třpytily na jeho svalnatém a přece šlachovitém těle. Ta voda mu dělala dobře. Zamrkal, oči trochu znavené a podrážděné vodou. Pak přešel ke křeslu, vzal si přichystané spodky a oblékl si je, stejně jako nátělník a pohodlné kalhoty. Pak se natáhl na postel a chvilku odpočíval. Musel si pročistit hlavu a uspořádat plán a taky…

Chvilku… Onu nepatrnou chvilku si dovolit snít. Snít o kousku klidu. O klidném místu, kam pak zmizí a kde bude zahrada vonět levandulí a létem. Kde se pryskyřičné aroma bude vznášet ve vzduchu stejně jako bríza od moře a on uslyší křik racků vracejících se z lovu na pevninu.

Marc Rodin se ani neobtěžoval ohlásit v recepci. Nepotřeboval, aby ho kdokoliv viděl. Prostě si jen chvilku počkal, až recepční odešel kamsi dozadu, bleskurychle proklouzl dovnitř a prolistoval knihu hostů. Byl to troufalý odhad, recepční se mohl každou chvíli vrátit a pak by všechny snahy o utajení vzaly za své, ale vyšel mu.

Šakal měl číslo pokoje třináct. Zřejmě tedy strachem z nepředvídaného netrpí. Tím lépe. Pro všechny. Rodin se trochu ušklíbl a vydal se nahoru. Dveře číslo třináct našel snadno. Bez dalšího dlouhého přemýšlení zdvihl ruku a zaklepal. Nikterak hlučně, ale přesto rázně.

Po chvilce se otevřely dveře a v nich se objevil muž, který si říkal Šakal.

Trochu se zamračil ale pak ho pustil dál. Pak si rychle prohlédl chodbu a zavřel za nimi. A zamkl. "Nuže?" zeptal se tiše

Rodin si ho měřil klidným pohledem. "Nic," odpověděl poté prostě. Šakal jen potvrzoval mínění, které si o něm vytvořil. "Jen jsem se přišel utvrdit."

"V čem?" Muž přešel ke křeslu a posadil se. "Vše jsme projednali."

"Myslím, že jste naši organizaci vystihl přesně. Jsme nespolehliví uvnitř sebe, i když to vehementně a halasně popíráme. A jako neschopní máme z neschopnosti hrůzu... Přišel jsem se utvrdit, že můj odhad byl správný."

"Takže, jste se utvrdil. Dveře jsou támhle."

"Nejste příliš milý, na to, že z nás hodláte vytáhnout půl milionu dolarů..." ušklíbl se Rodin v odpověď.

"Nemusím být. Vy potřebujete mě. Ne já vás. A to je snad jasné. Nebo ne?“ zasmál se Šakal a pak přešel k lednici. „Pivo?“

Rodin se na něj chvilku díval. Byla to bezesporu zvláštní situace. On byl ten který platil, Šakal byl ten, koho si kupoval. ON by měl držet v rukou celou moc, jako v nich držel Šakalovy peníze. Jenže to byl Šakal, kdo měl navrch... Změřil si ho pohledem, jeho štíhlé, svalnaté tělo, perfektní držení a s uspokojením zaznamenal, že tenhle Angličan je opravdu ten pravý. Líbil se mu. Cítil v něm vojáka... I když malinko vzpurného.

"Ano, díky, můžu?" A aniž počkal na odpověď svezl se do druhého křesla.

"Jistě," řekl Šakal a pak mu podal otevřené pivo. Přitom se ho jemně dotkl, jen tak nenápadně, ale chtěl si něco ověřit… A tento muž vypadal jako dobrý pokusný objekt

Těžko říct, jestli ten dotek zaznamenal. A jestli ano, zatraceně dobře na sobě nedal nic znát. Ale Šakal byl zajímavý... Mohl by dost dobře dělat burzovního makléře, nebo bankovního ředitele. On místo toho zabíjí lidi. Rodin se napil chladného piva.

"Víte, vlastně... Přišel jsem vám možná tak trochu i poděkovat," pronesl potom tiše. "Když zabijete Velkovezíra, pomůžete nastolit ve Francii nový řád..."

"Měli jste zůstat u monarchie, u nás se osvědčila," usmál se Šakal. A pak se posadil do křesla a upřeně ho pozoroval. "Proč?"

"Co proč?" zareagoval Rodin, který byl trochu duchem nepřítomen. Se slovy "nový řád" si představil, jaká bude ve Francii situace po de Gaullově smrti... Francie si konečně uvědomí velikost svojí armády, začne ji bezvýhradně podporovat... "Proč ho chceme zabít?"

"Ano, protože musíte vědět, že jedna smrt nic nevyřeší. Nikdy. Nastane chaos. Jiní se dostanou k moci, ale korupce je všemocná...“ Šakal se ušklíbl. „Kov taje při vyšší teplotě, člověk při výši částky."

"Ještě pořád jsme schopní po zavraždění Diktátora převzít situaci do svých rukou a obrátit ji ve svůj prospěch. Máme na své straně mocné lidi, a když uvidí výsledky, znovu se k nám přikloní," odsekl Rodin a znovu se napil piva. Bylo silné... Nebo to možná udělaly ještě ty čtyři panáky whisky, které vypil, než sem šel.

"Kecy, zabijou vás. Budete nepohodlní. Po čase. Pamatujte na revoluci... Vůdci skončili rukou svých stoupenců."

"Jakobíni a tihleti byli primitivové, my jsme vojáci. Víme co je disciplína!" Rodinovy bledé tváře malinko znachověly, naklonil se v křesle dopředu a přimhouřil oči. "My to děláme, protože milujeme svoji vlast. A de Gaulle je parazit, který ji prožírá zevnitř!"

"Uvidíme, co budete říkat, až vás postaví ke zdi," zasmál se Šakal.

"Uvidíme, co budete říkat, až vám vysolíme půl milionu dolarů!" Rodin dodal tiše velice sprosté slovo. Šakal ho začínal štvát. Nechápal ani zbla dosah de Gaullovy smrti, neviděl to co on... Nemohl vidět. Šakal nebyl fanatik. A už vůbec ne francouzský nacionalista.

Šakal nebyl ani Francouz. A navíc byl tak chladně povýšený. A pořád se jemně ušklíbal. Pak se zvedl. "Skončí to špatně a já se pak napiju na vaši počest... A památku."

Štval ho. "Tak vy si myslíte, že francouzští vlastenci nemají šanci, jo?"

"Proti korupci? Ne!"

"A přesto jste klidně kývnul na náš plán!" Najednou cítil, že zuřivě hledá záminku, proč po něm skočit a jednu pořádnou mu natáhnout. Možná dvě. Možná ho povalit na zem a chvíli do něj bušit. Přimět ho, třeba i pěstmi, aby vzal vážně věc, za kterou oni bojovali. A nezřídka kdy umírali...

"Peníze hýbou světem a kdo by odmítl půl milionu. Jen blázen, nebo idealista. Nejsem ani jedno ani druhé, pane Rodine."

"Vám jsou naše důvody k smíchu?" vypěnil Rodin a vyskočil. Strašlivě toužil přitisknout ho ke stěně. Dotknout se ho. Praštit ho. Ani se nad tím nepozastavil. Šakal moc dobře věděl, proč se ho dotknout. Správně odhadl, že tenhle indočínský veterán... Mu teď touží dát pár facek.

"K smíchu? Skoro, kdyby tu nebylo to jisté nezanedbatelné množství peněz," usmál se Šakal a postavil se těsně před něj, takže mohl jasně cítit, jeho zuřivost... Jeho dech vonící po whisky s jemnou značkou piva a cigaret. Dokonce si byl jist, že pozná co používá za kolínskou… Tenhle voják.

Rodin na nic nečekal. Kdyby ho viděl kdokoliv z jeho podřízených, nebo přátel, asi by v něm nepoznali toho fanatického, chladně kalkulujícího muže. Ne...

Nedopitá plechovka přistála jedinou přesnou ranou v koši a podplukovník se na vraha vrhnul. Opřel se mu do prsou a rozmáchl se. Rána dopadla, ale ne s takovou razancí, s jakou byla původně zamýšlena... Šakal maličko uhnul. Nechal se uhodit... Kdyby byl Rodin tušil, že opravdu věděl, proč a kde se ho dotknout. Že poznal, jak dlouho... Byl sám.

Šakal se usmál, když po něm chňapnul a zkroutil mu ruce tak, že ho k sobě otočil zády a přirazil ke zdi. Přitiskl se k němu a pak ho jemně pohladil po krku. Opatrně a jako by peříčkem mu přejel po zádech a pak ho jemně políbil pod ucho. "Tak roztržitý."

Rodinem ten dotyk projel jako blesk. Začal sebou házet ve snaze se mu vykroutit. "Pusťte mě!" zasípal potom svoji žádost a znovu sebou trhnul. Marně. Sevření jen zesílilo a pažemi mu projela bolest.

"Ty nechceš abych tě pustil. Ty chceš... Nepopírej to," zasípal Šakal a políbil ho znova. Přitom se k němu víc přitiskl a pohladil ho po krku. Když sebou Rodin znovu škubl, Šakal zavrčel a trhnutím ho otočil k sobě a natlačil na stěnu. Ruce mu zvedl nad hlavu a držel jednou rukou a stehnem se mu vklínil mezi nohy a pak ho políbil. Drsně a ke konci přece jemně, přejemně. Jako by Rodinovy rty byly z nejkřehčího porcelánu.

"Pusť...!" zavrčel Rodin skrz polibek a znovu se mu pokusil vykroutit. Šance byly vcelku vyrovnané. Rodin byl zhruba stejně vysoký jako Šakal, akorát štíhlejší. Ale na druhou stranu, byl voják a byl zvyklý dostat se z ledasčeho... Ignoroval snahu vlastního těla přitisknout se k němu co nejblíže, aby se ho mohl, co nejvíc dotýkat... Rozum mu říkal: zbav se ho a dej mu nakládačku. A zcela iracionálně dodal: pak ho polib...

Rodin se Šakalovi vykroutil, ale přitom ztratil rovnováhu a jak padal, strhl ho sebou. A najednou mu seděl na stehnech, ztěžka se opíral o jeho hruď... Šakal se vyzývavě usmíval. Tak, až prudce zatoužil smazat ten úsměv... Sehnul se a tvrdě přitiskl své rty na jeho.

Šakal se usmál a pak si přitáhl blíž jeho hlavu a začal ho jemně hladit ve vlasech, po spáncích a pak sklouzl na krk a ramena. Oblečení jim najednou překáželo a Šakala až skoro překvapilo to jak vášnivý Rodin byl.

Líbal ho jak smyslů zbavený. Angličan chutnal po pivě a ještě něčem... A bylo to tak hříšně lákavé. Horoucí, vášnivé. Rodin cítil, jak je svlékán, jak mu Šakalovy ruce stahují kabát a chatrný svetr, až zůstal jenom košili a po zádech mu přejíždějí jeho horké dlaně. Na chvilku se od něj odtáhnul a po chvíli marného zápasu s knoflíčky na jeho košili se ozval zvuk trhané látky. Zároveň se však Rodin narovnal jako uvolněná pružina a zamrkal. Potom se z něj bleskurychle odkulil a jen nevěřícně zíral na jeho polonahý hrudník.

"Copak? Zděšen? Ale podplukovníku... To snad ne," usmál se Šakal a překulil se na všechny čtyři. Sedl si na nohy a natáhl po něm ruku. Nejdřív jemně, skoro nejistě, ale pak paže vystřelila a on si přitáhl Rodina k sobě. "Šach." Trhnutím ho povalil na zem a rychle si na něj sedl. "A mat." Pak se nad ním sklonil a jemně ho začal líbat na krku a klouzal stále níž… Až k bradavkám, které hladil a pak sevřel mezi rty... A jemně kousnul.

Rodin se na odpor zmohl až po chvíli. Neklidně sebou zamlel. "Ne... to ne... Pusťte!" zašeptal potom a pokusil se ho setřást. Kdy ho stihnul svléknout ani nepostřehl... Opřel se mu dlaněmi do ramen a pokusil se o útěk, ale Šakal se jenom usmál a držel pevně.

"Ne... Ne!" snížil se Rodin k potupnému prošení a snažil se přesvědčit své vlastní tělo, že si to neužívá... Marně. Čím víc se vzpíral, tím víc po tom toužil. Chtěl, aby se ho dotýkal, aby ho laskal, aby ho měl...

"Ale ano. Chceš to. Potřebuješ to." Šakal ho dál líbal a hladil a pak ho vzal za bradu a natočil si ho k sobě a políbil. Donutil ho otevřít rty. Rukou mu vjel na lem kalhot a pak začal uvolňovat pásek.

Rodin znovu zoufale zavrtěl hlavou a pak v sobě objevil nějakou ukrytou sílu. Znovu se mu podařilo Šakala ze sebe odsunout a rychle se odplížit ke zdi. Po ní se vytáhl nahoru a zběsile si otíral ústa. "Ne... Ne!" odporoval znovu.

"Proč ne?" zeptal se Šakal a vstal. Rodin si to neuvědomoval, ale s těmi napuchlými rty vypadal dokonale k pomilování. "Chceš to... Potřebuješ to. Protože jsi pořád dokonalý voják. Ve dne, v jednáních, v řádu, ale ne jindy. Ve válce jsi byl jistě skvělý, ale nikde nikdo… Kdo by se přiblížil tvému srdci, nebo tělu. Kdy jsi měl naposledy někoho v posteli? Kdy jsi se miloval...? Tvoje tělo říká že dávno... Chceš to, Rodine... A moc," Šakal už znova stál u něj a usmíval se.

Ten zmetek! Ten zmetek to poznal... K čertu a měl pravdu! Naposledy se miloval... Páni, tak dávno, že si to ani nepamatuje. Určitě to byla šlapka. A nebyla moc dobrá, jinak by měl aspoň záblesk... Přesto odmítavě zavrtěl hlavou. "Ne! Ne." Ale na víc se nezmohl. Jen zhypnotizovaně pozoroval Šakalův šedý pohled, který ho propaloval skrz na skrz. Tiše vydechl, když se mu jeho dlaně opřely o ramena a pomalu jely dolů.

"Ber to jako bonus... A navíc se mi líbíš,“ řekl tiše Šakal a políbil ho. Pomalu něžně. Hladil ho... Ne drsně, ale něžně. Pomalu a jemně ho sváděl. Líbal a dál hladil. Dával si záležet, jako by sváděl nezkušenou dívku a ne ostříleného vojáka.

Rodin jen vydechl, tiše a jemně. Povzdech spokojeného mláděte se kterým se někdo mazlí. A Šakal se s ním mazlil. Něžně, opatrně... Rodin mu položil ruce na ramena a skoro nevědomky ho tlačil na zem. Chtěl... Už ani nevěděl. Chtěl ho, chtěl, aby mu to udělal, aby si ho vzal. Chtěl ho. Chtěl se s ním pomilovat. Dnes. Tady. Hned.

"Šššt, neboj se, dostaneš co chceš," řekl Šakal a pomalu před něj klesl na zem. Sejně pomalu mu rozepjal kalhoty a stáhl je ke kolenům a pak níž. Spodky také. A pak se s ním začal mazlit. Vzal ho do úst a přitom si hrál s jeho varlaty a občas druhou rukou zajel až dozadu k jeho otvoru a občas ho polaskal. Pohladil, přitlačil. A vpředu sál, laskal a olizoval jako zmrzlinu.

Rodin začal tiše a rozvášněně vzdychat a zabořil mu prsty do vlasů, aby si ho přitáhl blíž. "N-ne..." Ale znělo to spíš jako prosba. "Davantage," zašeptal nakonec a měkká francouzština zněla najednou tak sladce. "Davantage, davantage..." pokračoval a začal mimoděk pohybovat boky. A slastí se mu málem podlomila kolena, jak ho Šakal stiskl víc.

"Víc," usmál se Šakal a laskal ho stále víc a víc… že se Rodinovi roztřásla kolena, kdyby ho Šakal nedržel, asi by se sesul po zdi... Šakal ho vedl k orgasmu a když ucítil první ze záchvěvů, musel se usmát. Ano...

"Oui, davantage," sténal Rodin a tiskl se na stěnu, jako by mu mohla dát oporu. Jako by mohl utéct tomu slastnému mučení vrahových úst. "Davantage, s'il vous plaît!" A pak sebou najednou trhl v extázi vyvrcholení a zatmělo se mu před očima. Bylo to tak... Dokonalé, neskutečné... Prsty pevněji sevřely plavé vlasy a podplukovníkovi unikl výkřik.

Přitáhl si ho blíž a pak ho stáhl pomalu na zem, což nebylo nijak náročné. Podplukovník se mu do náruče sesul sám. Šakal ho opatrně držel a hladil. A pak se nad ním sklonil a políbil ho. "Mon leitenaunt-colonel," usmál se Šakal a jemně ho laskal po těle.

"Zmetku," zašeptal Rodin, ale usmíval se. Bylo to dokonalé. Bylo to víc než to. Začal Šakalovi jeho pozornosti oplácet. Pomalu přejížděl vypracovanou hruď, polaskal bradavky, zabloudil rukou k opasku. A pozdvihl obočí, když ucítil jeho vzrušení, kterému byly kalhoty malé. Pak se k němu přitiskl a horce ho políbil na rty. "Ta podlaha studí," poznamenal potom a dál ho provokativně hladil po nohou.

"Je tu postel," řekl tiše a trochu chraplavě Šakal a pak se zvedl i s ním v náručí a přenesl ho k posteli na kterou ho položil a lehl si vedle něj. Rukou přejížděl po jeho rysech a v chladných očích probleskovala vášeň.

"Oui," usmál se Rodin, protřelým úsměvem svůdníka z města Paříže a znovu Šakalovi lehce přejel po hrudi. "Co dál?" zeptal se potom.

"Comme tu veux?" zašeptal Šakal a pousmál se.

"Jakkoliv," Rodin si ho přitáhnul blíž a políbil. A pod tíhou Šakalova mladého, svalnatého těla a jeho tepla cítil, že znovu začíná být vzrušený. A že to co zažil před chvílí mu rozhodně nestačí. "Noc je dlouhá," zašeptal mu potom do ucha a laškovně ho kousnul. Přitom z něj horečně sundával zbytky košile a odhaloval tak víc a víc z toho, co jej tak nesmírně přitahovalo.

"Dlouhá…" souhlasil Šakal a pak si ho přitáhl blíž a políbil ho. Miloval polibky a miloval, když se mohl někoho tak klidně dotýkat. Polibek se prohloubil.

Rodin se pousmál a laškovně mu uhnul. Potom rty přitiskl pod vrahovo ucho, přímo na tepnu a polibky sjížděl dolů, až ke klíční kosti. Lehce ho kousnul a poraněné místečko ošetřil jazykem a dalším polibkem. Nakonec zuby něžně stiskl Šakalovu bradavku a po zádech mu proběhlo mravenčení, když slyšel jak zavzdychal. Tohle byla jejich noc. Noc pro dva... "Oui," pousmál se ještě trochu a pohladil bradavku jazykem. A pokračoval po hrudi dolů.

"Jste... parchant," zasyčel Šakal a pak si ho přitáhl blíž a hladil po zádech. Zase se miloval, znovu… A s tím, který ho zaujal.

Rodin se jemně pousmál a znovu se vrátil tam, kde přestal. Na Šakalovo ploché břicho, zdobené jednou jedinou jizvičkou od slepého střeva… Lehce ji přejel jazykem a pak se zarazil na lemu jeho kalhot. Chvilku váhal, ale vzdor své povaze a vší logice kterou oplýval, to Šakalovi toužil oplatit. Toužil ho dovést na vrchol, svléknout a hladit po nahé kůži. Jazykem obkroužil pupík a ruce začaly zručně rozepínat kalhoty. Pásek neměl…

Assassin zasténal, když ho pohladil přes látku kalhot a pak trochu zvedl hlavu, protože jestli něco nečekal, tak to, že Rodin bude chtít udělat… to co dělal. Za chvilku měl rozepnuté kalhoty a po několika okamžicích Rodinovu ruku ve svých spodkách. Zasténal.

Kdyby se byl podplukovníka zeptal, dozvěděl by se, že on sám to také moc nechápe. Vždycky byl ten kdo bere, sám nikdy moc nedával... To jen Šakal, ten chladný, povýšený Angličan, který mu bezostyšně říkal, co si myslí o jejich revoluci, jen on v něm vzbuzoval takovouhle touhu. Touhu někoho potěšit, slyšet hlas plný rozkoše.

Rychle ho svléknul a jen se chvíli díval. Pak ho bez rozmyslu, hladově a vášnivě začal líbat na stehna, boky, podbřišek. Mazlil se s jeho hříšně horkým tělem a chtěl, aby tahle noc nikdy neskončila.

Šakal zasténal, když i s ním tak začal hrát. A pak tiše vydechl. Byl zoufalý. Byl… Sakra, tohle mu dlouho nikdo neprováděl! A nikdy to nebylo tak zvláštní, tak... jiné. Šakal se chvěl, jako list ve větru a bezmocně zatínal pěsti. Bolestné. Bolelo to. Slast…bolest…touha. Sakra...! "Yeah... Please..."

Rodin se pousmál. "Oui," zašeptal potom v odpověď na to anglické žadonění. Pomalu ho olízl, jako nějaké cukrátko a potom ho ještě pomaleji vtáhl do tepla svých úst. Dlaň levé ruky si dál pohrávala v Šakalově klíně a pravá ruka byla pevně uvězněna v zabijákově stisku. Podplukovník se usmál. A zachvěl, když Šakal znovu zasténal a trhnul sebou.

"Do it! Aay… yeah... yes... aa..." Šakal sebou škubl a sténal pořád víc i když se snažil, a moc se snažil, nic nedat najevo. A přece po chvíli zcela bezděčně pohnul pánví a šedé oči se mu přivřely slastí. "Please... Mon lieutenant-colonel..."

Slyšet z jeho úst francouzštinu, vyslovovanou jenom s nepatrným rozdílem... Rodin si připadal téměř jako v nějakém snu, plném rozkoše a hříchu. Trochu víc ho stisknul a uniklo mu slabé vydechnutí, když Šakal znovu pohnul boky. Pak se mu do vlasů zapletla jeho ruka a přitáhla si ho blíž... A podplukovník se rozhodl, že mu opravdu ukáže, co to znamená "milovat po Francouzsku".

Střídavě ho sál, střídavě ho jenom olizoval a chvilku si s ním hrál jenom rukou, přičemž jeho rty pomalu bloudily v Šakalových slabinách a líbaly jeho světlou kůži. Potom se pokorně vrátily zpátky do jeho klína a znovu objaly jeho penis.

"S'il vous plaît… s'il vous plaît! S´il… Aaach!" Angličan už sténal hlasitě a nedokázal to zastavit. On… on to dokázal... A Šakal měl pocit, že se mu snad slastí protočí oči. Celé tělo se chvělo a mimoděk pohybovalo proti laskajícím ústům... Úsudek se pomalu rozplýval v mlžném oparu vášně.

A pak to Rodin ucítil. Ten poslední záchvěv, tu křeč, která mladého muže prohnula do oblouku... A výkřik plný rozkoše, který nedokázal utlumit. Ruka ve vlasech mu nedovolila uhnout, ale to mu nevadilo. Naopak ještě pečlivě slíbal každou bílou kapičku, která unikla mimo a pak se drobnými polibky vrátil zpátky k jeho ústům, kterých se dravě zmocnil. Šakalovy silné paže ho sevřely v pase, uvěznily v zabijákově náručí.

 "J'ai eu verité," zamumlal Šakal, když se jejich rty rozdělily a zářily mu oči. "Jste être d'une grande passionné… mon lieutenant-colonel," zašeptal pak a znova ho políbil.

"A co s tím uděláte?" odpověděl Rodin. Schválně anglicky s jemným francouzským přízvukem.

"Co bych měl?" zeptal se opět francouzsky Šakal a mimoděk do toho vložil celé své nadání pro tuto řeč, když se při té větě probíral podplukovníkovými vlasy a jemně ho hladil. Opět jemně jako předzvěst něčeho vášnivého... Jenže, chtěl něco jiného než vášeň. Najednou měl neodbytný pocit, že až se rozejdou... Už nikdy nic podobného nezažijí. Podivná předtucha se mu prohnala myslí... A on nějak věděl, že je pravdivá. Dík svým předtuchám přežíval... A proto pohladil toho muže po tváři a pak si začal jemně hrát s jeho tělem.

"Všechno," zašeptal Rodin a přivřel oči. Potom ho stáhnul k sobě a políbil... V žilách mu místo krve koloval tekutý oheň a on jen toužil - toužil se cele odevzdat tomu muži, cítit jeho polibky. Chtěl, aby ho zkrotil svojí vášní, svými horkými rty. Aby si ho dobyl.... Aspoň jednou než se rozejdou, navždy.

Chtěl vzpomínku. Nádhernou, plnou vášně, vzpomínku, při které se mu ještě po letech roztřesou kolena a zrychlí tep. Chtěl jeho. Chtěl, aby si ho vzal, aby se s ním pomiloval... Aby byl hrubý, něžný, aby mu předvedl všechny odstíny své povahy...

"Vem si mě," zasténal potom, když Šakalovy prsty přejely přes jeho hruď. "Udělej mi to... Oui, Chacal, oui, s'il vous plaît..."

"Oui, mon lieutenant-colonel," zašeptal Šakal a pak se jedním tahem dostal na ně a přitiskl se k němu a začal ho líbat. Nejdřív něžně a pomalu a pak stále hruběji, divočeji… A nakonec mu chytl ruce a zvrátil mu je za hlavu. V dosahu měl jen pásek od županu. Použil ho jako provizorní pouta. "Tak," usmál se, pak vstal a pomalu došel do koupelny. Pro mast... Když se vrátil, usmíval se.

Rodin trhnul pouty, jen tak, aby se neřeklo, ale v očích mu hořel plamen samotného pekla. Plamen hříchu... "Pusťte!" rozkázal potom panovačně, ale přitom si musel olíznout suché rty. Jen ho hltal pohledem. Jeho svalnaté tělo, jak se ležérně opírá o futra dveří. "Pusť..." zasípal potom, ale hlas mu trochu hrubnul vzrušením. Bože, chtěl ho! Chtěl ho tak moc... Mimoděk roztáhl nohy od sebe. Nebyl si toho ani vědom, ale čím víc ho chtěl, tím víc vystavoval své tělo na odiv, jako prodejná děvka. Chtěl aby přišel, aby se mu to líbilo...

"Hm... mon lieutenant-colonel," zašeptal chraplavě a pak přišel k posteli a otevřel tubu. Dal si krém na ruce a pomalu roztíral tak, aby to podplukovník viděl. Líbilo se mu ho provokovat. "Chcete to... moc to chcete… že?" šeptal francouzsky.

"Non... Oui..." odpověděl Rodin a neubránil se zasténání. Bylo to tak dokonalé... Tak hříšné. To jak si promazával dlaně, jak ho provokoval. Vypnul se, jakoby je už cítil na svém těle. Jakoby se ho už dotýkal, hladil ho, miloval se s ním. "Prosím... Please, s'il vous plaît, Chacal..." Užuž chtěl vyslovit jeho jméno, jeho skutečné jméno.

"Pššš,“ naznačil mu Šakal a pak si klekl mezi jeho nohy. A začal ho hladit po znovu vzrušeném klíně. Hladil ho… líbal... A pak pomalu sjel k jeho otvoru a jemně do něj vklouzl. Jedním prstem. Pohnul s ním a pomalu ho roztahoval. Pomalu, jemně. A přitom ho hladil ve slabinách.

Tiše vykřikl a snažil se udržet si tvář. Ale čím víc... Tím byly jeho slastné vzdechy hlasitější. Šakalův prst v jeho těle, to jak se v něm lehce, lehoučce pohyboval, ho dráždilo k nepříčetnosti. Chtěl víc, potřeboval víc. Jeho tělo samo prosilo o dotyky Šakalových rukou, o jeho pozornost. Rodinovy svaly se stáhly a podplukovník se prohnul. A přitiskl víc k jeho ruce.

"Davantage, davantage," zasténal potom vzrušeně a sám se pohnul. Chtěl to. Když do něj vklouzl i druhý prst, kousnul se do rtů, aby nezačal křičet.

"Už to bude," zašeptal, když si dalším krémem začal sám potírat penis a pak konečně přidal třetí prst... A potom z něj prsty vyklouzly a on si přitáhl polštář, podložil mu bedra a pak ho jemně sevřel rukama a roztáhl mu nohy ještě víc a pak do něj vstoupil. Pomalu citlivě. Vlastně celou dobu se projevoval velmi citlivě… I když byl vášnivý, vždy byl opatrný.

A jemný… pro Rodina, pro sebe.

A Rodin si to uvědomoval... I když občas byly jeho polibky téměř brutální a vlastně to celé nezačalo moc jemně, teď jemný byl. Něžný, i když cítil, že pod tím povrchem hoří jako sopka. Tiskl se k němu a tiše zasténal, když ho celého pojal. Bolelo to, ale ne tolik. A bylo to - nádherné. Nádherné, cítit ho v sobě a vědět, že je to opravdu on, kdo ho takhle vzrušuje...

Trochu natáhl hlavu a přitom se pohnul. Tělem se mu rozběhly sametové vlnky rozkoše. "Polibek, prosím... prosím..." zaškemral při pohledu na jeho rty, které byly tak lákavé a on se jich nemohl zmocnit.

"Oui mon lieutenant-colonel," zašeptal Šakal a sklonil se k němu a dotkl se svými rty těch jeho. Nejdřív ho jen líbal, ale pak vsál jeho spodní ret do úst. Trochu stiskl zuby trochu kousnul a pak polaskal jazykem. A nakonec se znovu zmocnil jeho úst v dlouhém polibku. "Mon…" zašeptal a pak se pohnul.

"Mon cherr," zasténal Rodin, jak mu příval rozkoše zatemnil mozek. Šakal měl pravdu... Dlouho se s nikým nemiloval. Vlastně se s nikým nikdy nemiloval. S těmi šlapkami v Indočíně, v Alžírsku i ve Francii - vždycky to bylo to stejné. Nic k ničemu. Nikdy ho nelaskaly něčí dlaně s takovou pozorností, nikdy ho nikdo nevzrušoval jako ten Angličan. Nikdy ho nikdo nedonutil sténat slastí... Nikdo mu nic podobného nedal.

Hladově se k němu přisál a přitiskl celým tělem. Otíral se o něj, dožadoval se další a další pozornosti. Sám pohnul pánví proti jeho klínu.

Šakal se usmál a pak se začal pohybovat. Líně, pomalu a pak stále rychleji. Hladil ho. Líbal. Jeho vlastní dech se stával trhavější. Namáhavější. Pak na chvilku přestal a podíval se mu do tváře. Uvolnil uzel, který mu držel spoutané ruce za hlavou. A potom si ho přitáhl k sobě a pomalu se překulil i s ním na záda, takže Rodin seděl na něm. A pak k němu vztáhl ruce a chytil ho za boky. A začal s ním pomalu pohybovat.

Rodin byl volný. Relativně... Pásek mu sice ještě pořád svazoval zápěstí, ale jinak... Tiše vyjekl, když na něj dosedl a ten příjemný, vzrušující tlak v jeho nitru se trochu změnil. "Chacal... Oui, oui," zasténal, když s ním znovu pohnul a pak se začal pohybovat sám. Slastí přimhouřil oči a kousal si rty, skoro do krve... "Oui, oui!"

Šakal se trochu nadzvedl na rukou a pomalu si ho přitáhl blíž, takže sám za chvíli seděl s Rodinem na klíně. Držel ho kolem pasu a pak mu pomalu sundal pásek z rukou a políbil... Něžně. A pak rukou sjel k jeho přirození a začal ho laskat. Víc a víc… Souběžně s tím, jak se Rodin, který se ho teď držel kolem ramen, pohyboval. Šakal sám tiše zasténal a pak se kousl do rtů. Rodin ho dostával… A jemu začaly po čele stékat drobné kapičky potu. Ale ten sex… byl dokonalý!

Přitiskl se k němu, co nejvíc mohl a pak vzal jeho hlavu do dlaní. Plavé vlasy ho zalechtaly na hřbetech rukou, když si ho přitáhl blíž a dlouze se mu díval do očí. Beze slova. Jen ho pozoroval. Jak mhouří víčka, jako spokojená kočka, dívá se na něj...

Přál si, v tu chvíli si absolutně iracionálně přál, odhodit všechno za hlavu, OAS, de Gaulla, Montclaira s Cassonem a všechny, co s tím kdy měli co společného, vzít tohohle Angličana za ruku... A zmizet. Navždycky. Rozplynout se. Nebýt. Ale sám věděl, že takovéhle představy jsou naprosto scestné...

Pomalu se blížil vrcholu... Šakal ho vedl do ráje, tím jak ho laskal, jak do něj vstupoval. Stále a znovu a znovu. Přitáhl si jeho hlavu ještě blíž a vtiskl na ty plné, červené rty, vášnivý, horoucí a hladový polibek.

"Mon..." zašeptal Angličan a pak se mu pohled rozmlžil a on sebou poprvé škubl a pak vykřikl v extázi ve které se na chvíli ztratil. On… Rodin... Dům a pobřeží… Křik racků a vůně levandule… A moře. Klid a mír po kterém kdesi v duchu už dlouho toužil…

Rodinovi se na okamžik znovu zatmělo před očima a málem zabijáka kousnul. Pak už jen vnímal jeho ruku jak ho hladí po zádech a ten úžasný klid a mír, který kolem panoval. Za okny se snášel sníh. A on ležel v polštářích, v Šakalově náručí, unavený, ale tak příjemně unavený... Tiskl se k jeho tělu a sám ho opatrně hladil, bok, štíhlý pas, svalnatá paže...

"Mon assassin," usmál se potom na ty šedé oči, které na něj shlížely.

"Mon lieutenant-colonel," oplatil mu stejně Šakal a pak mu na rty vtiskl téměř cudný polibek. Když z něho vyklouzl, natáhl se po ručníku a jemně podplukovníka utřel. Pečlivě. A pak zase polibek a vlastní očista. Nakonec se k němu znovu přitiskl a přitáhl si ho do náruče. Bylo zvláštní ho ovládat a Šakala napadlo snad poprvé, že bude škoda, pokud tento muž zemře.

Rodin přivřel oči a nechal se jenom hladit po vlasech. On, podplukovník Marc Rodin, kterému Arabové přezdívali „Řezník“, hledaný francouzskou tajnou službou, operační šéf OAS a momentálně taky nejmocnější muž v OAS, teď klidně ležel v náručí člověka, kterému platil… Platil za vraždu francouzského prezidenta. A nevadilo mu to.

Bylo mu v objetí jeho paží dobře. Nesmírně dobře. To jak ho hladil po nahých zádech, ve vlasech, všechny ty drobné pozornosti… Chtělo se mu spát a nechtělo. Bylo by příjemné usnout tady, ale zase nechtěl přijít ani o jeden z jeho dotyků.

Šakal se usmál a pak pomalu sklouznul do lehkého polospánku. Líbilo se mu to. Ta lehká příchuť nebezpečí a přece pozornosti, které už dlouho nikomu nevěnoval a taky nedostal. Trochu zívl a pak přes ně přetáhl pokrývku.

Rodin si lehl na bok, podepřel si rukou hlavu a jen ho pozoroval. Byl sladký... Nic jiného ho nenapadlo, než tohle. Byl sladký... Jak tam tak ležel a přikrývka ho zakrývala jen do pasu, vlasy měl rozcuchané a rty zčervenalé. A on v tu chvíli nechtěl nic jiného, jen ležet a dívat se. Možná... Možná kdesi v koutku mysli také toužil, chtěl vědět, jaké by to bylo... Pomilovat se s ním. Vniknout do něho. Slyšet jeho hlas.

Šakal tiše zamručel a pak zavřel oči a po chvilce sebou jeho tělo trochu škublo, jak se dostal do první hladiny spánku a nakonec se jen trochu překulil na břicho a přitáhl si nohu k tělu. Z té pozice mohl kdykoliv vystartovat, kdyby se objevilo nebezpečí. Avšak teď se zjevně cítil bezpečně.

Rodin vydechl, když to zaregistroval. Tu vyzývavou pózu... Polkl. Sváděl ho a ani o tom nevěděl. Ta nejhříšnější kombinace, co mohla existovat. Znovu tiše vydechl a potom natáhl ruku a jemně přejel jeho křivku zad. A pak ho cosi napadlo. Všiml si toho, už když vešel, ale nepovažoval to za podstatné. Jenom si to uložil do paměti jako další z řady detailů... Ale teď si na to vzpomněl. A teď se to hodilo.

Přívěsek na klíči od pokoje. Malá, kovová slzička, tak se to dalo popsat. Rychle se zdvihl, došel ke dveřím a sundal ji. Zastudila ho v dlani, ale bylo to přesně to pravé. Potichu se vrátil do postele... A zase se jenom chvilku díval. Jakoby sám sebe přesvědčoval, že se dokáže ovládnout. A přitom věděl, že už nejen nedokáže, ale ani nechce.

Šakal pomalu usínal ale přitom si uvědomoval pohyb v místnosti. Tiše zamručel a pak vydechl. Spánek byl už blízko. Moc blízko. A bylo to příjemné.

Rodin se usmál. Byl Francouz a i když to, co s ním Angličan prováděl se mu navýsost líbilo, to že má rád jemné a rafinované svádění popřít nemohl. A nechtěl. Podíval se na kovovou slzičku ve své dlani, zaháknutou za ukazováček... A pak s ní přejel Šakalovi po páteři. Pomalu, jemně... aby si nemohl být jist, jestli se mu to jenom nezdá.

Odpověď přišla ve formě tichého vzdychnutí a Šakal sebou trochu trhl pak se trochu protáhl a ještě víc si přitáhl nohu pod sebe… čímž víc vystrčil na obdiv křivky svého těla.

Vystrčil na něj zadek. Ten nádherný, dokonalý zadek, s dokonalými křivkami. Rodin se pousmál. Pak slzičku přikryl svou dlaní a začal ho hladit. Pomalu, jemně, se vší smyslností takového svádění. Toužil po něm. Celým tělem mu probíhalo mravenčení, jako důkaz...

"Hmmm," zabručel muž a pak se zavrtal hloub do polštáře. Chtěl spát, ale věděl o něm a docela ho bavilo, jak ho svádí.

Rodin se k němu posunul blíž a jemně ho políbil do vlasů. Přitom ho kovovou slzičkou hladil po těle a ten zvláštní kontrast chladu a horkosti jeho dlaně sváděl, laskal, sliboval neskutečné... Políbil ho na tvář a potom na pootevřené rty. "Chacal," zašeptal potom a rukou zabloudil na ten nesmírně přitažlivý zadek. Slzička jemně projela mezi půlkami.

"Oui?" zašeptal tiše, tichounce muž, ale pak se zase jeho dech prohloubil a jako by sklouzl zpět do Morfeovy náruče. Opět usnul... Nebo to jen předstíral? A byl vůbec schopen to předstírat? Když ho Rodin sváděl?

Podplukovník se usmál, objal ho v pase a přitáhl blíž. Šakal se v jeho náručí zavrtěl a přitiskl se mu nahými zády na hruď. Rodin zalapal po dechu, když si uvědomil své vlastní vzrušení. A jemně se o něj otřel. Ale... On chtěl víc. Chtěl ho pomalu, jemně, něžně... Kousek se odsunul a nechal Šakala sklouznout a otočit se na záda. Potom ho znovu hluboce a horce políbil. A kovový přívěsek jemně přejel přes Šakalovu hruď.

"Hmmm, velice příjemné,“ poznamenal tiše Šakal francouzsky a pomalu polibek opětoval. Ale oči neotevřel, by zvědavý co… Co Rodin vymyslí.

Znovu ho políbil, ale tentokrát jen na koutek úst a pak pomalu začal pokrývat polibky celou jeho tvář. Přitom ho hladil po těle, jako by ani nevěděl, že má v dlani ten studený, kovový přívěsek. A rty postupoval dolů. Brada, hrdlo, klíční kost, ramena... Hm, ramena... Velice rychle a velice letmo olízl napřed jednu a potom druhou bradavku a znovu se vrátil k ramenům. A jemně Šakala přiměl, aby se otočil zpátky na břicho.

Lišák chytrý, napadlo obdivně Šakala, když si uvědomil, jak s ním manipuluje a jak se mu to moc líbí. Sakra, skoro zasténal pod dojmem chladného kovu a horkých rtů. A nechal Rodina ať si dál hraje.

Znovu mu jemně přejel slzičkou po zádech a pak tu samou cestu absolvoval jeho jazyk. Jemně a přece s vášní přejel přes každý Šakalův obratel, zatímco ho chladným kovem znovu pohladil mezi půlkami a tentokrát trochu drsněji. Sjel až na varlata a jeho úd a jemně ho hladil, střídavě dlouhými štíhlými prsty, střídavě chladným přívěskem. A rty jemně přejížděl Šakalova záda. Kreslil na nich obrazce, letmým dotykem jazyka vypočítával každou bankovku, slíbenou za de Gaullovu smrt.

Šakal sebou nepatně škubl a pak tichounce zasténal… Spíš zamručel a když bylo chvíli ticho, ozval se. "Pokračuj..."

"Jak si přeješ," zašeptal Rodin a znovu mu chladným přívěskem přejel po kůži. A potom... Potom chlad zmizel a nahradilo jej cosi jiného. Rodinovy dlaně, co mu jemně prohmatávaly svaly.

Šakal teď docela nahlas syknul, jak ho ty ruce začaly masírovat po ztuhlých svalech a přivřel oči nehoráznou slastí. Tohle bylo… „…báječné."

"Já vím," usmál se Rodin malinko samolibě a přitiskl rty dozadu na jeho krk. Začal ho dlouze líbat, znovu sjížděl níž a níž a stejně s jeho rty, postupovaly i ruce, které najednou nesmírně pomalu sevřely jeho půlky a začaly jim věnovat stejnou péči, jako celému jeho tělu. Hnětly, hladily, laskaly... Potom mu vtiskl žhavý polibek na kříž.

"Nikdy nevěř Francouzovi, když tvrdí, že se nechce milovat,“ zašeptal Šakal a pak se trochu natočil hlavou k Rodinovi. Usmál se a nechal ho… Ať si hraje s jeho tělem dál.

"Oui," kývnul Rodin a vtiskl mu další žhavý polibek. Tentokrát tam, kde ještě před chvílí spočívaly jeho dlaně. Teď ho opatrně uchopil v bocích a nadzdvihl. Potom mu pod bedra vložil polštář. Pohladil ho jemně po nohou a jazykem polaskal jeho otvor. "Oui, messieur Chacal, teď jste můj," zašeptal ještě pro upřesnění a znovu ho jemně polaskal.

"Pro tuto chvíli," zasténal tiše Šakal a pak trochu roztáhl nohy. Líbilo se mu provokovat, když viděl že to zabírá… A dobře zabírá.

"Jistě," kývl Rodin a pak do něj proklouzl jedním prstem. Něžně, opatrně. Tak jako on to udělal jemu. Nechtěl mu ublížit.

Šakal zasténal a pak se natáhl a podal mu tubu, kterou předtím odložil. I když to takhle nebylo zlé… mohlo to být lepší.

Rodin se pousmál a pak si namazal ruku. A znovu ho pohladil. Ale tentokrát jinak, jemně přejel ukazováčkem od jeho otvoru až dolů k varlatům a pak zpátky. Hladil ho, vzrušoval... A přitom ho znovu jemně líbal na kříž a občas polaskal jazykem. A pak do něj znovu opatrně vniknul. Tentokrát to šlo snáz. A tím to bylo hříšnější...

"Mon leitenaunt-colonel," vydechl vrah a trochu se prohnul, jak se mu to líbilo. Opravdu, bylo to příjemné a on… Musel v duchu pořád víc podplukovníka obdivovat. Tohle bylo… "Aaay yes..." zasténal, když přidal druhý prst.

"Oui?" v hlase byla znát lehká tázavá intonace, když v něm prsty pomalu pohyboval a snažil se ho šetrně připravit na svůj vpád.

"More, please… Davantage… s´il-..."

"What do you want?" přitiskl Rodin mazlivě své rty k jeho uchu a znovu jemně pohnul rukou. Sám už dýchal zrychleně a skoro sténal, ale provokovat ho, protahovat tu slast, tu chvíli než dosáhnou na vrchol, bylo... Rozčilující. Vášnivé. Smyslné.

"You..." zasténal Šakal a mimoděk se znova pohnul proti laskající ruce. Tohle mě zabije, napadlo ho a pak znova přirazil proti těm prstům.

"Oui," souhlasil Rodin a prsty náhle zmizely. Nahnul se nad něj, sevřel ho pevně koleny a pomalu do něj začal pronikat. Přitom téměř tiše vrčel a svíral pevně Šakalova zápěstí v polštářích. Zbavoval ho tak možnosti úniku...

"Merci…" vydechl Šakal, ale pak, když si uvědomil, že mu sevřel i zápěstí, podivně se zachvěl. Bál se ztráty svobody... Ale podivným způsobem ho tenhle způsob ztráty vzrušoval. "Davantage..." zaprosil a v té malé chvíli se mu absolutně poddal.

Ta role se mu totiž líbila... Divně ale líbila.

Rodin se nad něj v té chvíli sklonil a dlouze ho začal líbat na rameno a vzhůru na krk, až ke rtům, kam se vášnivě přisál. Celou dobu se tak opíral o Šakalova uvězněná zápěstí a o nohy, aby měl zabiják dostatek času zvyknout si na jeho přítomnost… Jemně ho kousl do spodního rtu a potom se vášnivě usmál.

„So… how is it, my assassin?“

"Ech, bien..." zasténal Šakal a pak se pokusil pohnout. Podplukovník mu to ale nedovolil a Šakal tiše a vztekle zavrčel.

"Copak?" usmál se Rodin a znovu mu zabránil v pohybu. Šakal sebou škubl, ale v jeho sevření byl bezmocný. "Říkal jsem, že budete můj... Jste můj, že?" zašeptal mu podplukovník do ucha.

"Oui… mon leitenaunt-colonel... S'il vous plaît, mon leitenaunt-colonel," zaškemral trochu zlostně Šakal. Chtěl to. Potřeboval to… A ten zatracenej Francouz mu to odpíral!

Rodin se trochu nadzdvihl a potom pohnul. Mírně. A pomalu. Nesmírně pomalu. "Jen můj," upřesnil potom a znovu se pohnul. Líně, jako kdyby nevěděl, že se tělo pod ním chvěje potlačovanou žádostivostí. Cítil jak se kolem něj Šakalovy svaly stáhly a pousmál se... "Messieur Chacal." Znělo to trochu pobaveně, ale byl tam slyšet tón vzrušení

Šakal zasténal a prohnul se pod ním. "Davantage!" zachraptěl.

Znovu příraz a tichý smích, který Šakalovi rezonoval celým tělem. Rodin už byl sám na pokraji ovládání, ale ještě chvilku si chtěl hrát.

"Please!" zašeptal muž a škubl sebou.

"Prosíte, mon assassin?" Rodin se znovu přitiskl k jeho rtům a dal svému pohybu rytmus. Pomalý, pravidelný. Nesmírně vzrušující.

"Oui," zašeptal Šakal a prohnul se proti němu. "Davantage!" Šakalovi přeskočil hlas.

Rodin pomalu pustil napřed jedno a potom i druhé zabijákovo zápěstí a opřel se dlaněmi vedle jeho hlavy. A zrychlil tempo... Pomalu se přehoupl přes tu pomyslnou hranici, kdy už mu byly nějaké hry úplně ukradené. Lehce se kousnul do rtů, ale zasténání se přece neubránil. Vlastně už ani nechtěl... Líbilo se mu to. A líbilo se mu, když to mohl dát najevo...

Šakal, konečně zproštěný pout jeho rukou, využil situace a rychle změnil polohu, aby Rodinovi viděl do obličeje. Prsty mu vjel do vlasů a postupně sjel až na lopatky. Přitiskl si ho blíž a objal ho nohama. "Davantage," zasténal. "Davantage, mon leitenaunt-colonel!"

Rodinovi spadlo pár pramenů do čela a po tváři mu stekl pot. Nahnul se nad Šakala a dostal se hlouběji. Zabiják vyjekl. Rodin se pousmál a využil té sladké mezery mezi rty, aby do jeho úst propašoval svůj jazyk.

Šakal přitom polibku zamručel a pak mu sjel rukama na zadek a přitiskl si ho ještě blíž. Sám zasténal slastí a téměř zuřivě se začal pod ním pohybovat. Potřeboval to! Tak moc. Hořel a byl tak blízko… Tak moc! Skoro se v tom ztrácel a celá jeho osobnost se tříštila na tisíce kousíčků. "Mon...!"

Odpovědí mu bylo jakési nezřetelné mumlání a sténání. Podplukovníkovi hučelo v hlavě, zběsile tepalo ve spáncích a celé jeho tělo se chvělo jako přetopený kotel. A přece si chtěl tu slast ještě prodloužit. O trochu... Vzepřel se Šakalovým rukám, které ho nutily stále zvyšovat tempo, a začal se pohybovat, tak jako na začátku. Pomalu. Líně. Velmi líně.

Šakal trhavě dýchal, ale pak si přejel prsty přes rty a na pak je olízl. A vzápětí jimi začal jemně, jak jen dosáhl, hladit a laskat Rodinův vstup.

"Non!!" zasténal podplukovník, když to ucítil, ale už bylo pozdě. "Ďáble... Ty práskaný, mazaný, sexy..." zasípal v obličeji červený a tempo se znovu začalo zrychlovat. Milování se z hravého a téměř něžného, změnilo na divoké, dravé a bezohledné.

"Oui!" hlesl vrah a pak už jen sténal pod těmi drsnými přírazy, kterými si ho bral. Sténal a pak... V té mlze slasti zapomněl na vše. V té malé smrti. V okamžiku deště a mraků… Jen vykřikl to jméno, jeho jméno, a pak… pak byla bílá mlha.

V Rodinově těle explodoval granát oslepivé slasti, že se mu na setinu vteřiny zatmělo před očima. Svaly se stáhly křečí z rozkoše, z hrdla se vydral výkřik a pokožka celého těla ho brněla, takovým příjemným způsobem, že si přál, aby to nikdy neskončilo. Pomalu si lehl na Šakala, který ho nevnímal a opřel si tvář do chladivého polštáře, nad jeho pravým ramenem.

Šakal jen ležel a oddechoval. Víc nebyl schopen a ani ochoten. A v tuto chvíli byl naprosto bezbranný.

"Mon leitenaunt-colonel?"

 "Oui?" otázal se Rodin a zdvihl hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. To co viděl, mu vyrazilo dech. Takový pohled... Nemohl přesně říct, co ho na něm tolik fascinovalo, ale fascinovaný byl. Kouřově šedé oči si ho zkoumavě prohlížely. Podplukovník mu něžně prohrábl vlasy nad čelem. "Oui?" zeptal se znovu, když Šakal mlčel.

"Merci beaucoup… děkuji…" hlesl Angličan a pak zavřel oči a znovu jen tiše dýchal.

"Není za co," odtušil Rodin a lehl si zpátky. Polštář chladil, Šakalovo tělo hřálo. Podplukovníkovi bylo dobře. Zcela iracionální pocit, když uvážil všechny okolnosti, ale přesto mu bylo dobře. Nechtěl teď myslet na nic. Žádná OAS, žádný de Gaulle, žádné Francouzské Alžírsko. Jen ten momentální pocit neskutečného uvolnění, který se mu rozléval v celém těle.

Šakal jen ležel a za chvíli z toho úžasného pocitu uvolnění sklouzl do polospánku a odtamtud… když začal pravidelně oddechovat, bylo jasné, že spí.

Rodinovi se taky klížila víčka. Neměl bych tu usnout, neměl bych tu zůstávat... Než domyslel, usnul. Přitom se trochu ze Šakala odkulil, takže ležel vedle něj, s rukou okolo jeho pasu a bradou opřenou o jeho rameno. Bylo mu dobře. Už dlouho neusnul tak snadno.

* * *

Díval se za hostem, který odešel stejně tiše, jak přišel. Angličan přenocoval v letištním hotelu a ráno nasedl na první letadlo do Londýna. …

* * *

Když odcházel, podplukovník ještě spal. A usmíval se, to si Šakal pamatoval dobře. Jen nechápal, proč mu to letí hlavou teď, kdy leží na zemi a v prsou mu vybuchuje bolest. Pomalu se propadal temnoty zapomnění a poslední jeho myšlenka kupodivu nepatřila pobřeží, ani svítání, ani větru, který vál od moře na jihozápadě Anglie, ale jemu. Rodinovi.

"Mon..." hlesl a zalapal po vzduchu. Špatně mířil, napadlo ho. Proto to umírání tak trvá. Šedé oči ztrácely svůj lesk a on měl najednou zase pocit, že hledí do těch hnědých. Hladily ho pohledem a pak mu ta ruka přejela po tváři přes oči a byla tma.

Lebel odložil samopal a pomalu přistoupil k zabijákovu tělu, které už se nehýbalo. Detektivovi nebylo právě nejlépe. I když ten člověk chtěl zastřelit de Gaulla, v jeho počínání Lebel našel víc humánnosti, než v tom svém. Na de Gaulla byl vyhrazen jeden náboj. On do Šakala vysázel nejméně dvě třetiny zásobníku. Chvilku nad ním stál a potom vytáhl vysílačku. Oznámil, co se stalo a požádal o dovolení vzdálit se. Mrtví nikomu neutečou a on tam zůstávat nechtěl. Vyhověli mu a Lebel pomalu, těžce sestoupil do přízemí.

Proto neviděl, jak do pokoje vyběhlo pár tajných a s nimi i plukovník Rolland. Ten poklekl u Šakalovy hlavy a krátce mu přiložil dva prsty na tepnu. Potom pokynul svým lidem. Ti na nic nečekali a hbitě se dali do práce.

* * *

Dalšího dne byl do neoznačeného hrobu na jednom předměstském pařížském hřbitově pochován mrtvý muž. Podle úmrtního listu šlo o neznámého zahraničního turistu, který 25. srpna 1963 přišel o život při dopravní nehodě u Paříže; vozidlo, které ho srazilo, ujelo a nebylo zjištěno. U hrobu stáli kněz, policista, zapisovat a dva hrobníci. Netečně se dívali, jak obyčejná dřevěná rakve klesá do hrobu, a se zájmem přihlížel jen jediný další účastník, nenápadný malý pán. Hned po pohřbu se bortil, aniž uvedl své jméno, a odešel ze hřbitova domů, k ženě a dětem.

Operace Šakal skončila.