Jdi na obsah Jdi na menu

Střelec

22. 12. 2013

 

Střelec 

 

 

 

Bylo krásné podzimní odpoledne. Babí léto se zrovna ukazovalo ve své nejkrásnější podobě a vzduch si stále uchovával vůni léta. I když vůni léta…House by jistě řekl, smrad smogu, cigaret a kazícího se ovoce z dolního bufetu, kde občas zlobila klimatizace. Když tak Wilson uvažoval o Housovi…

„Housi?“ Wilson se rozhlédl po svojí kanceláři. Dveře na terasu byly otevřené a ve vzduchu se vznášela známá vůně Housovi kolínské.

 

„Ano, jsem tady, jen jsem řešil hádky dětí o nový stetoskop,… jsem zde Wilsone, co je? To zas Cuddyová chce dítě , nebo ty po mě těch deset dolarů?"

 

„Deset dolarů? Za co? Housi! Dlužíš  mi dvacet za můj oběd!“

"Já?“

„Ty! Tys mi snědl můj pečlivě připravený toust s tuňákem! I s okurkama!"

"Ne, já snědl jen salát! Toust si vzala Cuddyová a zajedla ho šlehačkou!"

"Každopádně to byl můj oběd! A já chci náhradu škody!"

"Hm, spíš bych být tebou začal šetřit na výživné. Šéfka je v tom a ty jsi hlavní podezřelý."

Wilson zamrkal. "Cože?! A proč zrovna já? A jak... Jak by k tomu asi došlo?!"

"Jak? Máš děti Jamie, no nějaké určitě, a jsi lékař… neříkej mi že nevíš JAK."

"Housi? Víš ty co? Jsi nemožný!"

"No všichni to o mě říkaj, tak asi jo."

Wilson se nadechl a chtěl něco odseknout, ale potom jenom zmoženě mávnul rukou a stiskl si kořen nosu.

"Dnes mám sendvič plný okurek!" dodal ještě významně a sedl si do křesla.

"Okurky vyškrtám. Nemám je rád."

"To ti z něho potom moc nezbude," ušklíbl se Wilson mazaně.

"Neříkej mi, žes vynechal rajčata."

"Jistě. Rajčata, sýr, olivy, všechno, co tě napadne. Říkám tomu sendvič alá okurka."

"Wilsone... to není dobrá dieta."

"Ne, ale je to jediná pojistka, před tebou a tvým hladem," odtušil vedoucí onkologie a vytáhl inkriminované jídlo.

"Mám hlad. A to vyžaduje i oběti," prohlásil House a pak mu sendvič vzal a kousl si. Usmál se. „Všichni lžou. I ty. Jsou tam rajčata, šunka, sýr… A čerstvá okurka, ne ty odporné nakládané."

"Housi! To je můj oběd!" vyskočil Wilson a chňapnul po svém jídle. "Sakra! Tohle taky není dobrá dieta, když držím hladovku, protože mě pokaždé okradeš!"

"Tak se mnou počítej… A udělej dva obědy."

"Proč si ho někdy neuděláš sám, k sakru?!"

"Ten tvůj je lepší, ale klidně ti dám svůj."

"Housi..." Wilson sklopil hlavu, aniž ho spustil z očí a rozkročil se. V tu chvíli vypadal jako rozzuřená šelma, připravená ke skoku. "Housi, nechceš mi říct, že máš svůj oběd a stejně mi kradeš můj, že ne?!"

"Mám, chceš ochutnat? Sendvič alá House. Aneb, co bylo doma. Burákové máslo a kuře. Dej si, je to výživné."

V té chvíli se po něm Wilson natáhl a smýkl jím ke stěně. "A mám toho dost!" zašeptal potom a oči se mu nebezpečně zaleskly. "Mám dost té tvé arogance i toho, že se všemi zacházíš, jako by byli jen kus hadru! Mám dost toho, že takhle zacházíš i se mnou!"

"Wilsone, že by hormony?"

"Ne, Housi. Jenom tě prostě mám dost!" odtušil Wilson ledově, sebral mu nedojedený sendvič a otevřel dveře. "Prosím!"

"Jasně," řekl House a zmizel. Byl Jamieho chováním dost zaskočený a tak i v celku špatný.

Wilson se podíval na nakousnutý sendvič ve své ruce a potom jím vztekle mrštil zpátky do krabice. "K čertu!" ulevil si a ještě pro uklidnění praštil do stolu, až onyxový budík, který tam měl, poskočil. K čertu, k čertu, k čertu! Nakonec si vzal desky a šel na obchůzku pacientů.

 

 

 

House se loudal po chodbě. Měl ambulanci a mizernou náladu. Což dohromady znamenalo, že pacienti se měli na co těšit.

 

 

 

Wilson obcházel pacienty dvacet minut, přičemž se jeho nálada pohybovala okolo bodu mrazu. Takže to vzdal. A zamířil stejnou cestou, kam předtím House - na ambulanci. Sestra se sice podivila, cože ho to popadlo, že chce ordinovat, když nemá službu, ale nakonec mu ukázala vyšetřovnu a zapsala si ho. Wilson se pokřiveně usmál - na ambulanci klidně vztek mít mohl. Tam se vybíjel nejlépe.

"Tak co vás trápí?" pozval si dovnitř prvního pacienta, staršího, podsaditého pána v brýlích.

"Vy jste doktor House?" zeptal se ten místo odpovědi.

"Ne... Ale znám doktora House," odtušil Wilson, v němž to jméno vyvolávalo značně protichůdné pocity.

"Jste jeho přítel?" pokračoval muž pevně a sahal pro cosi do svého kabátu.

"Poslyšte, do toho vám ale vůbec nic není," otočil se na něj lékař... A hleděl do ústí zbraně.

"Tak jste jeho přítel?" opakoval muž svoji otázku a ruka se mu ani trochu nezachvěla.

"Ano," odpověděl Wilson tiše, nevěda si jiné pomoci.

"House zabil mou ženu!"

"Já..." Wilson se zakoktal, ale potom se sebral. "A co vlastně chcete?"

"Měl ji ošetřovat a zabil ji. Protože mu věřila!"

"Podívejte se pane..." Wilson jen obtížně shledával slova. "Já chápu, že ztrátu manželky nesete velmi bolestně, ale... Je toto nutné?"

"Zavolejte ho sem. Hned!"

"Ale já nevím, kde je," odporoval mu Wilson mírně a přeměřoval očima vzdálenost ke dveřím. Šance, že k nim doběhne, otevře je a zavře, aniž by ho ten muž trefil, byly mizivé.

"Vím, že máte pager, všichni vy parchanti! Zavolejte ho!"

"To neudělám," vzepřel se Wilson náhle a opřel se o vozíček s nástroji. "To přece nemůžete očekávat, že udělám!"

Muž natáhl kohoutek zbraně. "Uděláte doktore… Wilsone," přečetl jeho jmenovku. "Jinak zemřete vy."

Wilsonův mozek pracoval na plné obrátky, horečně a ve zběsilém tempu. Nakonec ale stejně zavrtěl hlavou. "Neudělám to."

"To je to tak dobrý přítel?" zeptal se muž. "Pokud vím, všichni ho nenávidí."

"Já ho nezavolám. On za smrt vaší ženy nemohl... Na to bych mohl přísahat!" zašeptal Wilson a sevřel pevněji oběma rukama stolek, jak očekával výstřel.

"Proč ne?" zeptal se muž. A pak k němu přistoupil. Zbraň se ani nezachvěla a najednou stál u Wilsona a praštil ho pistolí do spánku.

Wilson jen tiše vyhekl a potom se složil k zemi. Úder ho úplně neomráčil, vnímal všechno, ale svaly měl ochromené a cítil se, jakoby mu někdo píchnul řádnou dávku "oblbovačky" před narkózou. Muž si rychle kleknul k němu a aniž by odložil pistoli, prohledal mu kapsy. Když našel pager, spokojeně se usmál.

"Přece jen ho zavoláš," zašeptal a téměř tiskl rty na Wilsonovo ucho. Ten se snažil nehýbat, protože se mu dělalo zle... Muž vytočil Housovo číslo.

 

 

 

Housovi zapípal pager. Wilson. A volá z ambulance vedle! Co sakra blbne?, napadlo ho, ale nakonec jen řekl pacientovi „čekejte“, vyklouzl z ambulance a zaklepal na dveře té Wilsonovy.

"Co se děje?" zeptal se, když vešel dovnitř. Pacienta nikde neviděl a Jamie ležel na zemi. Bylo dílem okamžiku, kdy si k němu klekl a pak ucítil ten kov.

"Housi... ty pitomče..." zašeptal Wilson, na chvilku pootevřel oči, ale pak je zase zavřel. Ten úder bolel. Moc bolel a jemu se dělaly mžitky…

"Vstaňte doktore!" ozval se však hlas malého, nenápadného muže, který teď svíral zbraň obouruč. "Tak dělejte!"

House pomalu vstal a podíval se na malého muže. "Očividně máte pocit, že se mnou asi máte nějaký problém, že?"

"Nějaký problém? Och ano, říkali, že jste arogantní k nesnesení! Nějaký problém, vám se to tak nepochybně jeví! Ale já vraždu za nějaký problém nepovažuju!"

"Někoho jste zabil?" zeptal se se zájmem House. "Policie je jinde. Tady je nemocnice."

Muži se rozšířily zorničky nepříčetností. Zbraň změnila cíl, místo na House mířila na bezvládného Wilsona. "Vy jste zabil!" zaječel potom. "Zabil jste moji ženu!"

"Fajn, jasně… zabil jsem ji... ale můžete mi říct koho? Protože víc lidí jsem vyléčil."

"Marion Erdemannová! Léčil jste ji! A teď je mrtvá!" Wilson na zemi se malinko pohnul. "Zůstaň, kde jsi, nebo to do tebe našiju!" obořil se na něj muž. "Prej bys na něj přísahal, tak teď nedělej fóry!"

"Nechte ho být," řekl podivně klidně House. "Je to jen další doktor... On vaši ženu neléčil. To já..."

"Moc se vás zastával, víte to? Dělal hrdinu, jako že vás nezavolá, ať ho radši zastřelím," ušklíbl se muž. "A prý je váš přítel... Nevěděl jsem, že někdo jako vy, může mít přátele!"

"Není můj přítel. Jen si rád hraje na hrdinu, nic víc."

"Výborně, takže ho klidně můžu zastřelit," ušklíbl se muž. "Protože je vám velmi blízký, to se pozná na očích."

O Housovi se vždy říkalo, že je cvok. Mnoho lidí tvrdilo, že je dokonce šílenec. A další… další ho obdivovali. Teď si přál, aby měl zdravou nohu a mohl Jamiemu pomoci. Sáhl do kapsy pro Vicodin a zbraň se obrátila zpět na něj.

"Co to berete? Takže vy fetujete! A někdo takový ošetřoval mojí ženu!" Zbraň zatěkala z House na Wilsona. "Co to berete?!"

"Vicodin. Bolí mě noha, pokud jste si nevšiml. A bolí mě vždycky, když narazím na cvoka."

"Jenže vy to možná přežijete, víte? Moje žena to nepřežila! Miloval jsem ji, pokud chápete, co slovo láska znamená!"

"Hm, myslím, že jsem o tom slyšel," řekl House a vzal si další dvě tablety.

"No to je jedno... Zajímá mě jiná věc, doktore Housi. Zabil jste mojí ženu! Zemřela ve vaší lékařské péči. Co s tím hodláte udělat?"

"Nic, pokud je mrtvá, je mi líto. Ale lidé umírají."

"Ano, máte pravdu - lidé umírají," muž k němu pomalu přešel a mířil na něj. Ale když mu chyběly dva kroky, zbraň opět změnila směr. Na Wilsona, který tiše zasténal, jak definitivně přicházel k sobě. "Máte pravdu. Lidé umírají."

House se pousmál. Už měl v sobě dost. Věděl, že teď nebo nikdy…

"A stejně jste sráč, co ji tu nechal umírat samotnou!" vmetl mu do tváře a strefil se. Zbraň se opět pohnula a House po něm skočil.

Zaduněl výstřel...

A pak druhý.

Na zemi zůstal ležet útočník a House.

Wilson opile zamrkal a zkusil se pohnout. Bolest na noze ho přesvědčila, že to není dobrý nápad. Podíval se dolů. Přes pravé stehno se mu táhl krvavý šrám, jak ho kulka lízla a zaryla se do skříně za ním. House ležel na zemi a držel si rameno, které silně krvácelo. Útočník, ten malý, nenápadný muž v brýlích byl mrtvý. Jeho střela zasáhla do ledvin, musel umřít během několika vteřin. Wilson se pohnul a sykl, jak ho zabolela hlava i noha.

Potom se natáhl po odhozeném pageru a přivolal pomoc. I když nepochyboval, že ten výstřel musel zburcovat všechny v okruhu několika desítek metrů.

"Wilsone?" zeptal se po chvíli House, když se mu povedlo se posadit a do místnosti vrazil personál i ochranka. Na tu se podíval zuřivě. "Chtěl bych vaši práci, nebo hlavu, jedno v jakém pořadí!"

"Asi mám lehký otřes mozku," zašeptal Wilson a vzápětí se otočil a vyzvracel se do koutku místnosti. "A ty průstřel ramene," zjistil potom a vzápětí se složil. "Je mi blbě... Je mi moc blbě..."

"To máš z toho že piješ mlíko k okurkům," zabrblal House a nechal se zvednout. Tým ošetřovatelů a lékařů už byl u něj i Wilsona.

Wilson jen zavrtěl hlavou a otřel si ústa. Potom ho šetrně položili na vozíček a rychle odvezli do druhé ambulance. Naštěstí ani jedno zranění nebylo příliš vážné. Housův průstřel byl čistý a šel mimo důležitá místa, Wilsonův šrám nebyl hluboký a otřes mozku taky jenom lehký... Sice ještě jednou zvracel, ale už mnohem méně. Personál, popoháněný Housovým ohnivým pohledem, pracoval čistě a rychle. Opatrně ošetřili oba zraněné lékaře a pak je převezli na pokoj. Wilson už během cesty spal.

Do pokoje vrazila Cuddyová a House ukázal ticho. Poslechla... A začala mu tedy ndávat tiše.

 

 

 

"Vy pitomče! Proč jste nezavolal ochranku!"

"A jak asi? Když mířil na Wilsona pistolí!? To jsem měl řvát Hoří?!"

"Proč jste tam vůbec lezl?!" pokračovala Cuddyová bez dechu a byla bílá přestálým šokem.

"Protože jsem dostal vzkaz na pager, že potřebuje konzultaci."

"Ach ne..." Cuddyová si sedla. "Jak se to vůbec stalo?"

"Chcete pravdu? Nevím... prostě cvok, jemuž jsem nezachránil ženu."

"A Wilson?" zašeptala slabě Cuddyová. "Ten se k tomu přimotal náhodou?"

"Podle všeho ano. A já se předávkoval Vicodinem, abych po tom chlapovi mohl skočit..."

"Dost, to stačí, podrobnosti si nechce pro policii a protokol," zdvihla Cuddyová ruce. Pak se zdvihla. "Měl byste spát Housi. Potřebujete odpočinek."

"Já to vím, ale moje noha to neví... bolí mě."

Cuddyová sáhla do kapsy. Pak mu podala malou, nenápadnou flaštičku. "Věděla jsem, že na něj dřív, nebo později dojde. Berte to jako speciální pozornost." Vtiskla mu ji do dlaně. "A dejte pozor na Wilsona. Už prý dvakrát zvracel..."

"Jako kdybych na něj někdy pozor nedával," zabručel House, vzal si pár tabletek a spolknul je. Pak zavřel oči. "A šéfová... Za tohle minimálně měsíc bez ambulance!"

"Možná dva," přislíbila mu Cuddyová s úsměvem a potom odešla. Zůstala po ní jen jemná stopa jejího parfému.

House usnul spánkem beze snů, jen občas ho probudily sestry, když se na ně zašly podívat a jednou Cameronová a Chasem, které musel odehnat a svěřit do péče Foremana.

 

 

 

Wilson se probral někdy k půlnoci, protože měl v krku ohromnou pec a tím pádem příšernou žízeň. Dávivé stavy už odezněly, jen se mu trochu motala hlava a obvázaná noha pálila. Ale jinak se cítil v pořádku... Pomalu se posadil a spustil nohy dolů. Vida. Ke stolku s pitím to měl jen pár kroků... Opatrně se posadil a přidržujíc se všeho možného docapkal až k džbánu s vodou a nalil si. Když se potom opatrně vracel ke své posteli, pohled mu padl na House.

Spal. Zraněné rameno obvázané, v obličeji trochu bledý. Wilson se hořce pousmál.

Housi... Gregu... Ty pitomče... Mám dost toho, že se mnou zacházíš jako s hadrem!

Povzdechl si. Potom vztáhl ruku a opatrně ho pohladil po čele. "Hezké sny, Gregu." 

Gregory House si vybral právě tu chvíli aby pootevřel oči. "Jamie?"

Wilson, který tápal ke své posteli se pootočil. "Jak je?" zeptal se tichounce a vyškrábal se na pelest, protože ho podlaha začala nepříjemně studit do bosých chodidel.

"Jde to. V rámci možností. A co ty?"

"Jde to. V rámci možností. Nezvracím. Bolí mě noha. A měl jsem pekelnou žízeň."

"Tak pij opatrně a nebo se pozvracíš znovu. Mamča i děti už tu byly, tak další návštěvy dorazí až zítra."

"Neordinuju, nejsem pro nikoho k mání... Beru si týden dovolené," odtušil Wilson a zalezl pomalu zpátky do postele, protože ho začínala studit nejen chodidla. Začínalo ho studit celé tělo. Zoufale se potřeboval zahřát.

House se na něj jen zadíval a pak se natáhl a… Pak zase stáhl ruku zpět. Bál se. Ale říct to? Nikdy!

Wilson se zachumlal a potom se k němu otočil zády. A když na něj neviděl, konečně našel odvahu říct, co ho pálilo od chvíle, kdy vkročil na ambulanci.

"Promiň mi... To, že jsem tě vyhodil... Mrzí mě to..."

"Neměl jsem... někdy se chovám jak idiot,“ přiznal po chvíli House. 

"Neměl jsem tak vyletět... A kvůli takové blbosti... Vždyť jsme mohli být dneska oba mrtví..." zašeptal Wilson a sevřel pevněji polštář. Teplo se nedostavovalo. Spíš se ho zmocňoval pořád větší a větší chlad.

"Wilsone?" House se na něj zadíval a pak zazvonil na sestru. Když přišla ukázal prstem na Wilsona. „Potřebuje druhou deku. Má zimnici. A sladký čaj." 

"Ale kantýna už je zavřená..."

"Poradíte si, přece ho sama pijete."

Sestra jen zavrtěla nevěřícně hlavou. House byl House a s tím se nedalo nic dělat. Za chvilku byla zpátky, jak s dekou, tak se sladkým čajem, který do sebe Wilson obrátil s tichým poděkováním. A věnoval jí úsměv, když odcházela. Potom se obrátil na House.

"Díky, ale… To... To jsi nemusel. Za chvíli by to přešlo..."

"No možná, ale ne za tak krátkou chvíli a ty potřebuješ spát. Přece jen, jsem to já, koho tu rádi používají jako cvičnej terč."

 "Víš co Gregu?" zívnul Wilson, jak na něj zase přišla únava. "Jdi do háje. Ale až po dovolený. Jedeš se mnou, aby bylo jasno." S tím definitivně zavřel oči a než se House zmohl na nějakou smysluplnou odpověď, už spal.

"Jsi cvok," kontroval House a pak zívl, zabručel cosi o tom, že je to nakažlivé a už spal.

 

 

 

 

 

 

O tři týdny později se oba doktoři nacházeli v klidné a pro oba velmi příjemné oblasti malého jezera, hlubokých lesů…s minimem rizika, že je zase bude honit šílený střelec, Cuddyová či jiné přírodní pohromy, jak poznamenal House.

Ten večer Wilson vařil …měli lososa. A House seděl na verandě, pozoroval západ slunce nad jezerem a tiše si brnkal na novou kytaru, kterou si pořídil z bolestného, které jim nemonice přiřkla.

Když Wilson donesl jídlo na verandu, House odložil kytaru a vytáhl z kbelíku s vodou láhev vína. Otevřel ho a nalil do dvou skleniček.

Po hladině jezera se vzápětí neslo tiché cinknutí následované občasným cinknutím příborů, tichým hovorem a smíchem.

„Tak co Jamie, už mi odpustíš těch dvacet babek?“ zeptal se nakonec House a Wilson se jen zasmál.  House je House a to se nikdy nezmění.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karin - Paráda

8. 3. 2019 21:57

Parádní povídka.

ester -

14. 10. 2014 21:49

Toho Housa si pekne vykreslila, bol ako skutocny☺

Voldy - ...

6. 1. 2014 12:49

Já pořád trvdím, že mezi nimi něco musí být, když to tam tak jiskří! :D Ale nikdo mi nevěří... tak aspoń že jsou tak dobří přátelé a dokáží si odpouštět.