Muraki´s page

 Před branami Minas Tirith

Ztěžka oddechoval a klečel na jednom koleně. Bylo to pryč. Byl konec. Na chvíli. Čas odpočinku. Na malý okamžik. Ach, Valar! Otřel si čelo a odfrkl si. V očích ho štípal kouř a v hrdle měl vyprahlo. Pomalu vstal a rozhlédl se kolem sebe. Kam jen dohlédl se zvedali obránci a dobíjeli raněné nepřátele. Odplivl si zkrvavenou slinu a pak ho zahlédl. Zrzavé vlasy.

Právě se otočil. Krásný gondorský muž, gondorský válečník. Naposledy máchnul ze setrvačnosti mečem, potom ho zastrčil do pochvy a ztěžka dosedl na jeden z blízkých balvanů. Vypadal unaveně, ale v zelených očích plál oheň. Byl nezraněný, až na několik škrábanců, které slabě krvácely a rozbitý ret.

Odfrkl si znovu. Jak typické. Otřel si čelo, zjistil, že má krvavý šrám, ke kterému ani nevěděl jak přišel, a přešel k němu.

"Viděl jsi ostatní?" zeptal se a skoro nepoznával vlastní hlas. 

Zrzek zvedl hlavu a on se zamračil. Zajímalo by mě, co mě na něm tak fascinuje, napadlo tmavovlasého.

"Ne, neviděl," odpověděl Boromir klidně a prohrábl si neposlušné vlasy. Díval se na něj s jistým despektem, křivým pousmáním...

Stiskl zuby. "Půjdu se po nich podívat," zavrčel a odešel rychleji než by chtěl. Ten muž ho iritoval. Rozčiloval a přitom přitahoval. Nenáviděl ho a zároveň se v jeho přítomnosti cítil zmatený. Zatraceně!

Našel je. Všichni byli v pořádku a vypadalo to, že ho ani moc nepotřebují. Pomalu se tedy vracel bojištěm a hledal ty, co ho potřebovali. A pak...

"Král se vrátil, ať žije král," zaslechl za svým pravým uchem ten hluboký a přece tak povznesený hlas. Hlas někoho, kdo sice je mu podřízen, ale jehož duše a vůle budou tak svobodné, jak dlouho on bude moci za svou svobodu bojovat. "Copak, zase jsi někoho nestihl zachránit... Je válka, můj pane, válce se přináší oběti."

"Já vím, že je válka!" zasyčel a zprudka se otočil. Občas měl pocit, že toho muže bude muset srazit pěstí nebo mečem, aby mu dal pokoj. Teď ale stál proti němu a zprudka oddechoval. Boromir byl skoro stejně vysoký, ale přesto ho o kousek převyšoval. Citlivý nos rozeznal pod vší tou krví, potem a kouřem i jeho vlastní vůni.

"Já vím, že je válka, Boromire!"

"Ale nechceš se s tím smířit, co?" ušklíbl se gondorský správce, byť svůj úřad ještě nepřevzal. "Pořád si budeš naivně myslet, že zachráníš všechny. Stejně jako kdysi já, než jsem pochopil, že všechny zachránit nelze, že zachráním jen ty, co mohu..."

"Chodím po tomto světě déle než ty. Vím, co mohu a co ne!" Aragorn vypěnil. Ten chlap! Ten! Co si o sobě myslel? "Přestaň mě...!" najednou se zadrhl, když se zadíval do těch jiskřících očí a pak se raději otočil pryč.

"Tak to ne!" zavrčel Boromir, chytil ho za paži a přitáhl zpátky. Měl lehkou práci, silou se mu Aragorn rovnat nemohl. "Jsem sice tvůj poddaný, pane! Ale i poddaný zasluhuje úctu! A ty dobře víš, že mám pravdu!" zasykl mu potom do obličeje tak zblízka, že se málem dotýkali. "Jsem tvůj správce! Můj rod spravoval Gondor, než jsi přišel, celá staletí! Nejsem jen tak někdo!"

"Jsi kapitán Gondoru!" vyštěkl Aragorn a pak se dvojí oči střetly. Ty zelené a ty barvy letní oblohy, když se blíží bouřka. Prudké oddechování. Vzrušení z boje, které jim klokotalo žilami ještě stále.

Oči.

Ústa.

Hořící tváře.

Oči.

Rty, které byly tak blízko.

"A ty můj pán a velitel," zašeptal Boromir a jeho dech se dotkl Aragornovy tváře. Gondorský muž jej stále nepouštěl, držel jeho paži v pevném sevření. "Můj pán. A pán má vždy pravdu, mýlil jsem se," odpověděl potom mírnou úklonou hlavy, nahnul se k němu ještě blíž... A pak ho náhle pustil. "Odpustíš mi, můj pane?" uklonil se nepatrně.

Něco v Aragornovi zakňučelo. Když se rozhlédl kolem, po těch mrtvých a uvědomil si...Sakra! Znovu se na něj podíval, jak tam stojí, a vzpomněl si, jak se smál s hobity, když ho povalili na záda při lekci šermu.

Ještě jednou sakra!

Naklonil se k němu a pak se ho jemně dotkl prsty-.

"Omlouvám se," hlesl a sklonil hlavu.

"Není zač, pane," pousmál se Boromir. Narovnal se a drsnými prsty šermíře a válečníka očistil trochu krve z tváře svého krále. "Není zač se omlouvat... Přijmeš jako akt usmíření pozvání na večerní číší v zahradách Minas Tirith?"

"Jistě," zasmál se trochu Aragorn, rád, že nebezpečí je zažehnáno. Nebyl si jistý, co by se stalo. Vůbec ne. A nechtěl, aby se ten muž dověděl o tom, co k němu cítí. Válka nebyla dobrým časem pro lásku. A on si po válce, pokud ji přežije, měl vzít Arwen, Elrondovu dceru. A teď se tu objevil on!

Ušlechtilý, krásný muž, tak silný, tak slabý zároveň, iritující a přesto moudrý, bojovník do poslední krve... Muž, který byl jeho leníkem.

* * *

Přišel večer, slunce kleslo za obor, jen poslední paprsky ještě osvětlovaly temnějící svět. Všude se rozprostřelo krásné ticho, jako vždy před příchodem noci a jejích obyvatel. Krásné ticho na pomezí času...

Boromir nalil do křišťálové sklenice víno, upil a zahleděl se přes hradby Bílého města. Čekal, ale přesto nevypadal netrpělivě.

Přišel za ním. Přišel, protože musel. Už od Zlatého lesa ho něco táhlo. Už od té chvíle, kdy o něj málem přišel, kdy ho doslova vyrval ze spárů smrti a on se mu pak jen vysmál, že ho tam měl nechat. Nevrlost a přesto ty časté pohledy. Vztek. Laskavost. To jak ho nesl přes celý Gondor. Nesnesl by, aby tam někoho nechal. Za sebou nechával jen mrtvé. Jeho ne.

Došel až na terasu a pozdravil kývnutím.

Gondorský správce povstal a podle všech předpisů, složil svému králi hold. Potom mu nabídl místo a nalil víno.

"Prosím můj pane."

Zase ten pohled. Ten znepokojivý pohled zeleně zářících očí, v tomhle světle ještě jasnějších, než kdy jindy.

"Prosím, nech toho. Myslel jsem, že jsme přátelé," zašeptal Aragorn a pak sklenku i místo přijal.

"Pak mi promiň, nebyl jsem si jistý, jestli tohle přátelství ještě platí," odtušil Boromir lehce pobaveně a sedl si místo na židli, na kraj zídky, která terasu lemovala.

"Vždycky platilo," řek trochu smutně Aragorn a zadíval se na jeho široká ramena. Valar! Málem mi umřel pod rukama a teď mě tu provokuje! Nesl jsem ho na zádech přes půl Gondoru a on se mi směje. Co jiného to je, než přátelství. Mám si vzít Arwen, lady Galadriel mnou opovrhuje, ale...

Byl tu on. Pořád tu svým způsobem byl. Teď si hodil jednu nohu na zídku a opřel si tvář. V posledních paprscích slunce získaly jeho vlasy ohnivě rudou barvu. Dopil svoje víno a otočil se.

"Vždycky?" pronesl se zdviženým obočím. "Mám dojem, že tam," máchl rukou dolů, "to tak chvíli nevypadalo..."

"Vždycky," Aragorn sklonil hlavu.

Milovat a nenávidět. Ano, když ho viděl jakou péči věnuje hobitům a jak s ním jen laškuje, jednou úsměv, podruhé zamračení, měl pocit, že se zblázní. Bál se, že o něj tam u řeky přijde… A on se mu pak vysmál. Bál se u Helmova žlebu a jen další výsměch.

Nesnášel ho.

A miloval ho.

A nic z toho si nemohl dovolit

"Vsadím se," pokračoval Boromir klidně, aniž by dal nějak najevo, že si je vědom, co s jeho pánem zmítá, "že tam dole," věnoval mu pohled přimhouřených očí a slízl si kapku vína ze rtů, "jsi mi chtěl vmést do tváře, co jsem to za člověka, že?"

"Popravdě bych ti rád jednu vrazil," zasmál se trochu přiškrceně Aragorn."Ale to bylo jen rozrušením."

"Myslel jsem, že na mě chceš zařvat NENÁVIDÍM TĚ," ušklíbl se Boromir a znovu si olízl rty. "Nebo to tak nebylo...?" zdvihl se potom a popošel k němu. Zastavil se s hlavou tázavě nakloněnou na stranu.

Zavrtění hlavou. "Tak to není."

"Opravdu ne?" Boromir pozdvihl obočí a udělal další dva kroky, až stál před Aragornem. Zase tak blízko. Ta vůně, kterou král ucítil už dole na bitevním poli, ještě zesílila. Boromir mu vsunul dva prsty pod bradu a přiměl ho, ať se na něj podívá. "Skutečně ne?" zašeptal potom tak provokativně, že se Aragornovi chtělo zařvat: ano!

"Ignoruješ mě!" zavrčel a vytrhl se mu. Vstal a přešel k zídce. "Boj, hobiti, Legolas, Gimli, Gandalf, nikoho tak neignoruješ!" vylétlo z něj proti jeho vůli. V duchu zavyl, teď si připadal jako žárlivá manželka.

"Ignoruji?" Boromir překvapeně zavrtěl hlavou a znovu k němu popošel, takže se o něj téměř otíral. "Myslel jsem, že ti moje přítomnost vadí, snažil jsem se na sebe neupozorňovat... A to víš, potom ta záležitost s Prstenem. Popravdě řečeno, měl jsi mě tam nechat. Já bych to na tvém místě udělal."

„Nikoho... Nikoho, kdo dýchá jsem za sebou nenechal, pokud to nebylo nezbytně nutné. Žil jsi. Já vedl Společenstvo. Bylo mou povinností ti pomoci!" No a teď vypadám pro změnu jako idiot.

"Zachránil jsi mi život... Ale nevím, jestli ti mám být vděčný," zašeptal mu Boromir do ucha. Ani se ho nedotkl, Aragorn jen cítil jeho teplý, vínem vonící dech.

"Hlupáku!" Aragorn se otočil, zase vzteklý a šedé oči se zabodly do těch zelených. "Nechci po tobě, abys byl vděčný, ale abys konečně pochopil, že ti nikdo nic nevyčítá. Prstenu podlehlo mnoho dobrých. A tys to chtěl zaplatit životem. Jak… šlechetné!" Aragorn to slovo skoro vyprskl. "To se neumíš lépe krýt? To ti to bylo jedno! Uvědomil sis, co nás to může stát?! Nemohl jsem si dovolit ztratit takového šermíře! Vůbec ti bylo jedno, že ostatní budou truchlit! Na cos myslel? Na čest? Ve válce?! Sakra! Myslel jsi jen na sebe, ne na ostatní! Ne na to, že bys nám mohl chybět, že... že hobiti pro tebe budou plakat? ŽE… že… Sakra!"

Boromir se zamračil. Potom rozhněvaného Aragorna rázně chytil a přitáhl k sobě.

"Nesnáším, nenávidím, když na mě někdo křičí," zašeptal potom. A než se mu Aragorn, bílý vztekem, mohl vykroutit, či udělat něco jiného, prudce ho políbil.

Ty rty. Tak jemné, tak... Aragorn překvapený silou citů, které v něm ten dotek vyvolal, se nedokázal vzpamatovat. Jen odpovídal na to jemné a přeci důrazné zkoumaní a když se jeho rtů dotkla špička jazyka, jemně je otevřel. Tiše vzdychnul a polibek opětoval.

"Měl jsem tam zemřít, protože teď už nemůžu žít s čistým štítem, má čest je poskvrněná," zašeptal mu Boromir do rtů a nepatrně ho kousl. Pak si ho přitáhl blíž. "Ale v tuhle chvíli... Myslím, že bylo přece jen dobře, že jsi mě tam nenechal..."

"Není, už jsi platil dost… Všichni už platili. A já," Aragorn se nadechl, "nemohl bych tě tam nechat."

"Hm..." Boromir se jemně pousmál a přitáhl si ho blíž. Docela nestoudně, bez jakýchkoliv skrupulí, si ho k sobě přivinul tak nejtěsněji, co mohl. A znovu vklouzl svým jazykem do jeho úst. Nespoutaný, dravý a přitom vznešený.

A Aragorn se nechal. Tak dlouho po tom toužil. Tak dlouho ho nenáviděl, tak dlouho ho miloval. Příliš dlouho se schovával za masku ledového klidu, kterému ho naučili elfové. Příliš dlouho to jen trpěl. Příliš dlouho.

Jeho ruce samovolně objaly válečníka kolem krku.

Boromirovy prsty se mu zapletly do vlasů a zvrátily hlavu dozadu. A ty horké rty sklouzly z jeho úst a vydaly se cestu dolů. Boromir pomalu líbal, něžně kousal a sál, skoro každé místečko na jeho kůži a přitom ho hladil ve vlasech, převelice pomalu, smyslně.

Něco zašeptal, snad se na něco ptal, ale slova zanikla v dalším prudkém polibku. Pak konečně tu otázku položil zřetelněji.

"Tady?" ptal se tiše, mezi polibky.

"Co?" zmatený výraz.

Boromir přivřel oči, jakoby se sám sebe tázal, jestli je to vůbec možné. Potom se k němu znovu sklonil a začal ho hladit ve vlasech.

"Nenechám tě jen tak odejít, králi," usmál se potom, když viděl, jak Aragorn slastí mhouří oči. "Chci s tebou strávit noc. Jen se ptám, zde? Nebo v pokoji?"

"Vážně bys to riskoval tady?" Aragorm se tiše zasmál. "Ke je tvé pohrdání mnou? Kde je tvá nenávist?"

"Riskoval, když budu mít ve své moci krále," odtušil Boromir a tím, jakoby řekl vše.

"Krále?" Aragorn se od něj trochu odtáhl. Tedy pokusil se.

"Svého krále," upřesnil Boromir a v jeho pohledu blýsklo cosi, co tam Aragorn dosud neviděl. "Svého jediného krále, kterého ctím i miluji..." pousmál se nakonec a přidržel ho u sebe, pevně.

"Ctíš i miluješ?" zeptal se Hraničář opatrně a pak zůstal stát. Opravdu to řekl? Opravdu mu může věřit, i když se k němu chová tak pohrdavě a přeci ho líbá a provokuje?

"Tys o tom snad někdy pochyboval, můj pane?" Zase ten přezíravý pohled, pyšně nesoucí se profil jeho tváře. Tak krásné a neodolatelné. "Ctím a miluji tě tak, jak může leník ctít a milovat svého pána. A toužím po tobě tak, jak mohu toužit po milenci."

Aragor si povzdechl a pak se mu vytrhl. Přeci jen silný byl dost i po dnu, který byl naplněn bojem a pak léčením. Pořád měl dost sil k tomu, aby se mu nepoddal, i když to bylo tak snadné. Jenže Boromir se nehodlal tak snadno vzdát. Vzdor jeho snaze, si ho přitáhl zpátky. A přece, kdyby Aragorn chtěl, neměl by to tak jednoduché... Zahleděl se mu do očí a jemně se dotkl rtů.

"Proč, pane?" zeptal se potom. "Ptal jsi se a já ti odpověděl. Nechci ti lhát a říkat něco, co není pravdou."

"Nechci... Myslel jsem, že jsem pro tebe někdo jiný než král. Copak ty měsíce… Ty boje, myslel jsem, že mě nenávidíš, občas že mě máš rád. Nevěděl jsem, že ve mě vidíš pouze krále."

"A co mám říkat já?" opáčil Boromir, ale pořád ho nepouštěl. "Nikdy jsi se netajil s tím, že mi nevěříš, vždycky jsi ode mě čekal zradu, bylo ti to vidět na očích... Když jsem zatoužil po Prstenu, chtěl jsem ti svým rozhodnutím dokázat, že za své činy nesu odpovědnost a ty jsi mě pokořil tím, že jsi mě nenechal zemřít... Rád bych v tobě viděl Aragorna, toho, kterého mohu milovat. Ale ty sám mi nedáváš jinou možnost, než v tobě vidět krále..."

"To jsem nikdy nechtěl. Jen jsem nemohl... Nemohl jsem připustit, že... Že tě miluji. Já… Miloval jsem tě a nenáviděl, když jsi mě ignoroval. Ale tehdy u Amon Hemu jsem se bál, bál se, že tě ztratím. Nechtěl jsem, aby jsi mi… zemřel. Nemohl jsem to dovolit."

"A já chtěl zemřít, aby sis konečně uvědomil, že i já mám čest, kterou nikdy nezradím," zašeptal Boromir a zavrtěl hlavou. Poslední paprsky slunce polaskaly jeho vlasy. Nahnul se k němu a políbil ho. "Nevím, jestli to co cítím je láska, můj pane. Ale nemohu bez tebe žít, tak jistě, jako tě teď nemohu nechat odejít."

"Já tě miluji, Boromire,“ zašeptal Aragorn a pak se k němu naklonil a jemně ho pohladil po tváři. "Miluji, můj příteli,“ řekl a jemně ho políbil.

"Zeptej se, co cítím, až první paprsky dopadnou na Minas Tirith v den, kdy se staneš jeho králem," odpověděl Boromir s jemným úsměvem a potom kolem něj ovinul paže. Ale ne v tom barbarském objetí, jako prve, ale schoval ho v něžné, hřejivé náruči...