Jdi na obsah Jdi na menu

Nechte Jacka spát

22. 12. 2013

 Nechte Jacka spát!

 

Ležel jsem na pravém uchu a přemýšlel že Jacksona zabiju. Já chci spát a on? Pracuje a pouští si klasiky. Zastřelit málo. Chci ticho, klid. No dobře, ne úplné ticho, ale chci spát.

 

Ve vedlejší místnosti doktor Daniel Jackson připomínal nadšeného dirigenta amatéra. Který diriguje prastarým magickým artefaktem, který rozhodně na zemi nevykopal. Ale Beethovenově symfonii se prostě nedalo odolat. Byla úžasná... Škoda, že už to nemůže víc zesílit. Tahle hudba by si zasloužila nějaký hodně monumentální prostor. Třeba Goa‘uldskou svatyni, když by z ní vypudili původní obyvatele, samozřejmě. Povzdechl si a zapsal další poznámku. Symfonie gradovala. A z druhého pokoje se ozvalo bouchání na stěnu.

Daniel se zamračil. Co je to, kruci, za způsoby, kazit mu mlácením tak jedinečný zážitek? Odložil artefakt, vyšel na chodbu a zamračeně vpadl do druhého pokoje.

"Co je?" vyštěkl potom.

"Někteří se tu pokoušejí spát, Danieli," zavrčel nenaloženě plukovník. "A já bych rád spal, tak si to laskavě ztlum, nebo si budeš muset požádat o nový zadek. Nakopu tě!"

"A někteří se tu pokoušejí pracovat, aby příště ti, co se teď dožadují spánku, nemuseli kničet, Danieli, Danieli, jak se to otvírá a Danieli, jak to, že tomu nerozumíš," odtušil Jakson a trochu se zamračil.

"Tak běž bádat k bráně. Mě bolí ucho i krk, mám v sobě kupu prášků a chci spát!"

"A neměl bys v tom případě spát na ošetřovně?" zeptal se Daniel trochu jedovatě, ale už o něco smířlivěji. Přece jenom O'Neilla měl rád. Jen mu nemusel kazit toho Beethovena.

"Nechci, tam všechno pípá. Potřebuju se jen vyspat. Nic víc!"

"Dóbřé!" kapituloval Daniel pod jeho zamračeným pohledem, kterým připomínal naštvané štěně, a zdvihl ruce. "Fajn, ztlumím to. A nechceš v tom případě něco na spaní? Nemám na mysli prášky, ale něco... přírodnějšího. Třeba čaj. Mám jeden docela dobrý."

"Pokud to pomůže, dám si rád… díky."

"Dobře," povzdechl si Daniel a odebral se znovu do své laboratoře-kanceláře a popřípadě i ložnice v jednom, když bylo potřeba. První co udělal bylo, že přehodil skladbu a stáhl zvuk. Nejenže to prostě byla už slušnost, když se podíval na hodiny, bylo půl jedenácté, ale také si docela dobře uměl představit, jak asi Jackovi je. Koneckonců, občasné migrény nejsou a nebyly nic nového pod sluncem. Postavil vodu na čaj, vytáhl hrneček a zatímco voda bublala, trochu uklidil. Na ten artefakt ho nějak přešla chuť... A jiné práce měl víc, než dost.

Konvice zapískala, Daniel ji vypnul a zalil čaj. Místnost naplnila příjemná vůně. Odnesl ho O‘Neillovi. Ten pospával a přitom si tiskl k uchu elektrickou dečku. Vypadal tak trochu ztraceně. A unaveně. A ano, i opuštěně v tom malém pokoji, na vojenské palandě.

Daniel si trpitelsky povzdechl a zdvihl obočí. TO se dalo čekat. Jack je nemocný, ale radši než na ošetřovnu se bude krčit tady... A mít vypnuté topení, trochu se zamračil a otočil kohoutem na značku "otevřeno". Potom Jackovi zatřásl s ramenem.

"Hej. Donesl jsem ti ten čaj..." oznámil mu potom, ještě trochu rozmrzele, ale spíš mu ho bylo líto.

"Díky," zamumlal Jack a pak sáhl po hrnku. Spálil si jazyk a tak ho na chvilku odložil a zase si lehl. „Vypiju si to za chvilku."

"Neměl by sis vážně jít lehnout na ošetřovnu? Vypadáš, že bys potřeboval... dohled," navrhl mu Daniel, když se na něj díval, jak se choulí ke zdi, a připomíná člověka ztraceného v neznámém městě.

"Ne, to je dobrý. Jen se potřebuju vyležet a vyspat. Nic víc."

"Mno," Daniel se zdvihl, "jak myslíš..." povzdechl si a vydal se ke dveřím. U nich se ještě otočil. "Kdyby něco, pravděpodobně budu pracovat, ještě. Tak stačí - no, zabouchat. Ale jemněji, prosím. Poskakují mi pak zkumavky."

"Neboj se," řekl tiše O Neill a pak zavřel oči. Spal během chvilky.

Daniel se na něj ještě chvíli díval a potom se vrátil k sobě. A vypnul hudbu docela. Nějak mu teď vadila. Taky ho začínala pobolívat hlava, nástup začínající migrény.

"No to snad ne," zavrčel poněkud podrážděně a okamžitě do sebe hodil dva prášky. Dva marodi v jednom týmu - nepřípustné. Prášky zabraly téměř okamžitě, jen jejich nevýhodou, jako všech mimozemských opiátů, bylo, že doktorovi poněkud utlumily schopnost koncentrace. Chtěl ještě něco dělat, ale řádky mu poskakovaly před očima.

Po půl hodině to vzdal, s tím, že si půjde lehnout. Jenže představa studeného, vojenského pokoje se mu nelíbila a spát v laboratoři se mu dnes taky dvakrát nechtělo. V tom se ozvalo lehké zaťukání. Na stěnu... Daniel se plácl do čela. No ovšem! Rychle vyšel na chodbu a zamířil k O‘Neillovým dveřím.

"Copak?" nahlédl tam s mnohem přátelštějším výrazem, než prve.

"Ticho. Nemusel to vypínat. Já… Díky, ale trochu mi vadí ticho. Víš, vypadá to na noční můry."

"Aha," poznamenal Daniel a vešel dovnitř. "Můžu to klidně znova zapnout, ale... No, chce se mi spát, ale pokoj mám až na druhé straně základny a vzal jsem si prášky... A taky se mi tam nechce být samotnému... tak jsem se chtěl zeptat, jestli můžu zůstat tady," vysypal ze sebe potom.

"Jasně, Dany, klidně. Lehni si a spi a já budu taky. Bys nevěřil, jak taková věc bolí."

"Díííí-kkkky," nedokázal Daniel potlačit zívnutí a potom se natáhl dospod druhé palandy, která tady stála. O smyslu dvou paland v téhle místnosti se dalo dost dobře polemizovat, ale na to byl Jackson moc unavený. Jen si lehnul, zavřel oči a za chvilku usnul, stočený do klubíčka.

Plukovník se jen usmál a za chvíli už spal taky. Unavený a sužovaný hloupou bolestí jednoho neposlušného ucha. Neměl ho rád, kdyby to šlo, tak ho ušmikne.

Daniel, vzdor práškům, ale nespal klidně. Sužovaly ho zlé sny. Horečnaté vidiny se mu míchaly se vzpomínkami na mise i výzkumem a do toho všeho ten podivný, povznášející pocit. Opiový pocit, napadlo ho vzápětí. A najednou se přistihl, že sedí, rukama si objímá kolena a dívá se do tmy. Ani si neuvědomil, kdy se vzbudil. A pohled mu padl na Jacka. Který ho sledoval zkoumavým pohledem. Daniel se ošil.

"Nemůžu spát... Ty taky ne?" zeptal se tiše.

"Ne, začaly mě bolet zuby i krk, se na to vykašlu. A zítra máme skok. Sakra!" Jack se zavrtal víc pod pokrývku a přitáhl si teplící podušku. "Jak malé děcko - tak se cítím…"

"Mám," Daniel se nadechl, aby zklidnil srdce, "mám vedle prášky. Dost silné... Beru je na migrény. Jestli chceš, můžu ti je donést. A ještě máš i ten čaj," pousmál se, když zahlédl nevypitý hrníček.

"Třeba," zamumlal unaveně Jack

Daniel se zdvihl a došel k sobě pro prášky. Přitom vzal i svoji hudební aparaturu, discman a k němu malé reproduktory. Celé to odnesl k Jackovi do pokoje a položil mu dva prášky do nastavené dlaně. "Na. A přinesl jsem ti i trochu klasiky..." usmál se potom.

"Bral bych i Teal‘ca v posteli, aby to přestalo."

"Obávám se, že Teal'c si řeší jisté osobní problémy s majorem Carterovou," zavrtěl hlavou Daniel a podal mu ještě hrníček. "Zapij je tímhle. A jestli ti nepomůže ani tohle, tak tě dotáhnu na ošetřovnu..."  uchechtl se a zatímco O'Neill poslušně polykal prášky, zapnul discmana a nechal znít krásnou, pomalou hudbu Čajkovského houslových koncertů.

"A tebe bych do postele nedostal?" zeptal se z posledních sil Jack než upadl do bezesné dřímoty. Daniel se jen smutně pousmál... V hlavě mu tepalo, i když prášky ještě působily. Čajkovskij poklidně plynul. Druhá postel, na které strávil krátkou dobu svých nočních můr, mu připadal moc vzdálená, moc opuštěná. Jack tam má vyhřívanou pokrývku, napovědělo mu vědomí. Nakonec, proč ne?

O chvíli později, když se Jack otočil na druhý bok, zaznamenal, že ho cosi hřeje a není to termální pokrývka. Nevzbudil se. Jen kolem té věci ovinul ruce a přitáhl si ji blíž.

Daniel Jackson se usmál. A zavřel oči.  

Jen myslí Jackovi na rozhraní bdění a snu proběhlo jediné… Konečně vím, jak to udělat aby mě Daniel nechal v klidu spát…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Profesor - ...

27. 12. 2013 0:10

Tuhle povídku mám moc ráda. Je taková jemná.

PS: Jsem ráda, že jsou tvé stránky zase v provozu. Chyběly mi.