Muraki´s page

 JINÉ RÁNO A JINÝ VEČER

Ráno.

Sluneční světlo se prodralo do ztemnělého pokoje a polechtalo ho na víčkách. Nejdřív ho ignoroval, stejně jako tepající bolest v hlavě, ale nakonec, o několik okamžiků - či hodin - později, otevřel oči. Bolela ho hlava a vše měl zamlžené.

Před dvěma dny se ohlásil Mycroft a byl zatraceně neodbytný, hajzl jeden. Měl případ a tradičně nikoho, kdo by ho byl schopen vyřešit. Naprosto ignoroval, že se jeho bratr necítí ve své kůži, že nechce nic a nikoho vidět, natož něco dělat - což tedy bylo na pováženou. Jenže ctěné britské vládě reprezentované jedním člověkem to bylo fuk.

Nebo spíš Mycroft dobře věděl, co ho žere a doufal, že práce mu pomůže. Mýlil se.

Práci zvládl, v tom se jako vždy nemýlil, dokonce ji zvládl velmi rychle - odhalil sériového vraha do dvaceti čtyř hodin.

Nespal. Nic nejedl. A nutil sebe, Johna i Lestrada překonávat rekordy.

Alespoň se na Johna nemusel pokradmo dívat a užírat se něčím, co pravděpodobně nikdy nebude mít. Protože John co chvíli někam volal (nejspíš Sarah, aby ji ujistil, že ho ještě nezabili... našeptávalo mu jeho podvědomí.)

Volal (určitě té zatracené ženské) snad desetkrát!

Sherlock polykal nadávky a raději se díval jen do svého počítače. A pak po šílených honičkách v ulicích Brightonu se konečně vrátili s vězněm do Londýna - případ vyřešen.

A jeho problém zas až příliš živý.

Uvědomil si, že celou tu dobu měl chuť na cigaretu

Pak objevil nějaké zapomenuté v jedné kuchyňské skříni. Vedle nich stála láhev s červeným vínem. Na okamžik váhal, nebyl si jistý tím, co by rád udělal…

John zase telefonoval (nejspíš opět s ní).

Tak se prostě rozhodl, že si nebude dělat násilí.

Teď ho bolela hlava, celé tělo a v paměti měl prázdnou skvrnu.

Vedle něj se ozvalo zasténání. Zamrkal. Vedle něj…

Zaostřil na svou ruku, byla poškrábaná. Sklouzl pohledem na zem. Dvě sklenky, prázdná láhve od vína a od šampusu, tedy žádný div, že je mu tak zle. Pak uviděl svou košili - nad sebou – a v rohu se válely Johnovy kalhoty. Co tady dělají? A znova zasténání, nezdálo se mu to! Otočil hlavu. Ležel tam John!

Tak rychle z postele nikdy nevstal. Nikdy!

Protože jeho spolubydlící vypadal strašně. Měl prokousnutý ret, šrám nad okem, modřinu rameni... Byl jen napůl zamotaný do jeho deky a schoulený do klubíčka. Holá noha byla posetá dalšími modřinami. Levou ruku měl nataženou před sebe a zápěstí odřené. Jako od pout. Ty ležely na zemi.

Sherlock sám cítil mnohé svaly, které nikdy moc nepoužíval, sem tam měl na sobě škrábance, kousanec cítil na rameni. Modřiny... Prohrábl si vlasy a stiskl rty.

"Co se tu stalo? Co jsem mu udělal?“

Jenže paměť odmítala spolupracovat, ať se snažil vzpomenout si sebevíc. Jen bílá mlha, útržky zvuků, obrazů - ale nic z toho. Nic z toho.

John ještě jednou tiše zasténal, schoulil se víc a pokusil se zabalit do deky. V pokoji bylo chladno. Sherlock se k němu sklonil a jemně ho přikryl. Neodvažoval se mu dívat do tváře. Nemohl – co mu mohl udělat?

Stav okolí nasvědčoval jedinému, musel se příšerně opít, v těch cigaretách mohlo zůstat nějaké svinstvo z předchozích pokusů - a co se stalo dál bylo víc než jasné. Nejspíš. Poznával i ta pouta, kdysi je sebral Lestradovi a ten už si je nějak nevzal zpátky. Kristeježiši, vždyť ho podle všeho naprosto neodpustitelným způsobem zneužil. Znásilnil!

Sherlock si sedl a dal hlavu do dlaní. Zneužil Johna? Pod postelí našel lubrikační krém - ten nebyl jeho a ani ty kondomy, které tu byly kolem... divné. Patřily Johnovi? A neznásilnil ho tedy? Když tohle John donesl, musel souhlasit, nebo ne? Ta tuba byla nová... Koupil ji tedy nedávno a musel ji mít v pokoji. Jen on sám mohl najít místo, kde ji schovával. Sakra, kdyby tak věděl víc!

"Sherlocku?" ozvalo se v tu chvíli tiše, tichounce, skoro jako zašeptání ze snu. Jenže když se otočil, John na něj mžoural jako poloslepé kotě, ale nespal.

"Ano, Johne?" slyšel se mluvit a instinktivně ho pohladil po ruce. "Jak se cítíš?"

"Mohl bys mi donést trochu vody, prosím? A aspirin, děkuju..." zamumlal doktor Watson. Ještě si zřejmě neuvědomil v jakém je stavu. A v jakém stavu je jeho okolí. Možná si myslí, že má kocovinu. Možná ani neví, kde je, že je v jeho pokoji. V jeho posteli a že je nahý, stejně jako on. O to horší to bude, až si uvědomí... Ne, dost. Stačilo.

Donesl mu aspirin i vodu a dokonce i obklad na hlavu, stejně jako sobě. John vděčně spolkl tabletku, obrátil do sebe vodu a s radostí přijal obklad.

"Pak uklidím, slibuju," zamumlal, než znovu usnul, tak tvrdě, jakoby nespal nejméně čtyři dny.

Sherlock se dal do tichého úklidu. Láhve, šprcky i poloprázdná tuba rubrikantu – vše letělo do koše. Kromě té tuby. Tu schoval do nočního stolku. Pak se šel osprchovat a následně s hadříkem a umyvadlem s vlažnou vodou trochu očistil Johna. Bylo půl dvanácté a pořád ho nepřešla bolest hlavy. Natáhnout se a dát si… něco nealko, napadlo ho.

John pořád spal, stočený jako zvířátko, a tiše oddechoval. Ještě pořád nic netušil, vůbec nic... A nejlepší by bylo mu to vůbec nepřipomínat. Jenže taky byl jeho jediná možnost, jak se dozvědět, co se stalo. Co se stalo doopravdy...

"Líbal jsi mně."

Sherlock zděšeně skoro vyskočil. "Johne?"

"Včera," pokračoval John slabě. "Líbal jsi mně... Co se stalo?"

"Opili jsme se, zřejmě… Podle bolesti hlavy bych řekl, že jme pili dost. Oba."

"Aha." Pokusil se zvednout. Jestli si do té chvíle ještě opravdu nic neuvědomoval, tak se přihlásily ke slovu modřiny, odřeniny, namožené svaly... a nenechaly ho na pochybách. Nahlédl pod deku. "Sherlocku?"

"Ano…" Sherlock se na něj díval a výraz v jeho tváři se zdál být dost vyděšený.

"Co..." Pohlédl na svoje odřené zápěstí a potom na něj. Neřekl už ani slovo. Jen se díval.

"Já… já se omlouvám Johne, zřejmě jsem udělal něco nepředloženého. Omlouvám se, asi jsem ti ublížil."

Doktor v první chvíli málem odpověděl "nic se nestalo", ale včas to spolknul. Tohle... Sherlock... Znovu nahlédl pod přikrývku. Potom se do ní zabalil od hlavy k patě a pokusil se vstát. Všechno ho bolelo. Doslova a do písmene, všechno. Udělal pár opatrných kroků.

"Pomoz mi do pokoje, prosím."

Detektiv uposlechl a celou dobu mlčel. Dokonce mu i donesl další vodu a prášky, pak zůstal stát u postele.

"Johne..."

"Na co si vzpomínáš?" zeptal se doktor zpod peřiny, pod kterou se schoval úplně celý, jakoby ho snad mohla ochránit.

"Večer, to jak jsem vytáhl láhev a nalil si. Pak jsi přišel a pili jsme. Líbali se a…" Sherlock těkal očima jak si snažil vzpomenout.

"Jdi pryč," požádal ho John po chvíli ticha. "Prosím."

Sherlock svěsil hlavu a odešel. John se zlobil. John... mu to nikdy neodpustí.

Vtrhl do svého pokoje, ani se nemohl podívat na svou postel. Možná… Možná bude chtít odejít. Měl by mu najít něco, co by se mu líbilo… Ne, nesmí odejít! To... ne. Sherlock sklonil hlavu a poprvé po dlouhé době z jeho oka sklouzla slza.

V tu chvíli mu zazvonil mobil. Podle melodie to mohla být jediná osoba na světě. Ta, která bude volat znovu a znovu, dokud mu to nezvedne. Nebo pro něj pošle eskortu, pokud by ho napadlo třeba hodit ten mobil z okna.

"Co chceš, Mycrofte?!"

"Už je ti líp?"

"Jistě, úžasně líp. Stačí?"zavrčel.

"A doktorovi je jak?"

"Jdi do hajzlu!" vyštěkl vztekle.

"Snad se můžu zeptat, ne?!"

"Jdi doprdele!" vyštěkl podruhé. Prostě se v té chvíli nedokázal ovládat. Pak hovor ukončil a složil hlavu do dlaní. Jak jen mohl. Jak jsem jen mohl?!

Pak někdo zaklepal na dveře. Ať jdou všichni k čertu! Copak mu nemůžou dát pokoj?!

"Sherlocku?" Mezi dveřmi se objevila paní Hudsonová a nesla hrnec. Vonělo to jako vývar. "Sherlocku, jste tady?"

"Jsem tady. Postavte to na stůl. V kuchyni. Děkuji, paní Hudsnová, jste laskavá."

Udělala jak chtěl a potom k němu přešla a posadila se na pelest.

"Je vám dobře, Sherlocku? Včera to vypadalo moc zle... Nemám zavolat doktora?"

"Ne! Doktora, ne, paní Hudsonová. Myslím, že tohle budu muset udělat sám."

V tu chvíli ten mobil zazvonil znovu. A zvonil a zvonil a zvonil.

"Vy to nevezmete?" zeptala se paní Hudsonová.

"Ne," zavrčel Sherlock tiše. "Jestli chcete, tak to vemte vy... Řekněte, že jsem umřel, odstěhoval se, odletěl do vesmíru, cokoliv."

"Sherlocku..." Nakonec hovor přijala. Trval ani ne deset vteřin.

"To byl váš bratr," pronesla potom poněkud zmateně. "Mám vám vyřídit, že jste prý doktorovi nic neudělal..."

"To snad mohu posoudit sám."

"No, nevím," odpověděla tiše a potom se zdvihla. "Měl byste o tom přemýšlet." S tím odešla a Sherlock zůstal sám.

Mobil zazvonil do třetice. Tohle opravdu nemělo být klidné ráno.

"Tady Lestrade. Chtěl jsem se zeptat, bude doktor podávat trestní oznámení?"

"Nechtěl byste se zeptat jeho?!" odsekl Sherlock

"Nekřičte na mně, ostatně, vy byste ho mohl podat taky..."

"Cože?"

"Říkám, že byste to trestní oznámení na ty útočníky měl podat taky," zopakoval Lestrade poněkud podrážděně.

"Na útočníky? Na jaké útočníky?" Sherlcok byl trochu zmatený. "O čem to mluvíte, inspektore?"

"Proboha, neříkejte, že si nic nepamatujete... Na to, jak jste včera vyváděl, přece nemůžete jen tak zapomenout."

"Já vám zavolám, tak za půl hodiny," vydechl Sherlock a než stačil Lestrade cokoliv říct, hovor típl a bleskově vytočil Mycroftovo číslo.

"Ne, promiň, nešel jsem tam, kam jsi mě poslal," ohlásil se mu bratr bez pozdravu.

"Co se včera stalo! Cos řekl Lestradovi? A proč bych měl podávat trestní oznámení?" vychrlil ze sebe dřív než se stačil zarazit. Ale byl příliš šokovaný tím co se asi stalo v noci, že se nedokázal ovládat

"Už ses uklidnil?" rýpl si Mycroft s potěšením. "Dobrá, dobrá, slyším, že nemáš daleko k infarktu. Včera se stalo to, že John odešel ven, vrátil se pozdě a z hospody naproti vašemu domu se vyrojilo pár chlapců, kteří přebrali a nelíbil se jim asi jeho svetr. K incidentu byla přivolána policie, ale než přijeli, vyřítil ses z domu ty... Evidentně taky pod vlivem. Zbytek bude v protokolu."

"Já se pral..." Sherlock si prohlédl své klouby a musel dát Mycroftovu za pravdu. I myšlenky se mu vyjasňovaly, pomalu ale jistě. Ne, neublížil Johnovi… Ne, on ho bránil!

"Ovšemže. Pral se i tvůj přítel, a dokonce tak vehementně, že se ho napřed pokusili zatknout. Nakonec se podařilo vysvětlit, že on je napadený. Chtěli mu zavolat sanitku, ale ty jsi odmítl a pomohl mu do domu. Opět jsem musel kamuflovat tvé průšvihy, děkuju mockrát, nevyspal jsem se."

"Oh, Bože, děkuji Mycrofte!" Sherlock se najednou rozzářil. On mu neublížil! Neublížil! On ne. Vyletěl z pokoje.

"Johne!"

 Znovu usnul, co ho nechal samotného. Jen už nevypadal tak strašně zbědovaně, jako když ho ráno uviděl poprvé. Modřiny se trochu zabarvily, prokousnutý ret napuchnul...

Najednou to všechno vypadalo tak jasné.

Kondomy a lubrikant byly, musely být v lékárničce.

Příšerný binec byl od toho, jak se předtím opíjel, možná nalil i Johnovi pár sklenek.

Pouta... Dobrá, to asi byla záhada, ale to odřené zápěstí mu udělali strážníci.

Ta zranění... Líbal ho. Líbali se, včera.

Neublížil mu, to vědomí bylo osvobozující. Najednou se mu chtělo zpívat, létat, hrát a vymýšlet nové postupy, neublížil mu. Nikdy.

Sklonil se nad ním a z náhlého popudu ho pohladil.

"Johne," zašeptal a najednou dostal strašnou chuť ho políbit.

"Sherlocku?" John sebou trhnul, pak se prudce otočil a pohlédl mu do očí. Vypadal překvapeně, trochu vyděšeně. "Co tady děláš?!"

"Spletl jsem se. Já.. Neublížil jsem ti… Ty modřiny a to všechno jsou z valné části obranná zranění, Oba jsme se prali. Včera. Před domem. Bránili se proti přesile. Lestrade to musel řešit, teď volal jestli nechceš podat trestní oznámení. Má je v celách."

Doktor se zatvářil pochybovačně, ale věděl, že Sherlock by mu nedokázal lhát. Ne, v tomhle případě ne. Opatrně nahmatal jeho ruku.

"Děkuju..." hlesl po chvíli ticha. "Děkuju."

"Omlouvám se, Johne, já… Nikdy bych ti neublížil. Nikdy," hlesl Sherlock. "I když přiznávám, že jsme se… líbali."

"Na to jediné si pamatuju..." usmál se John znenadání. "Byl jsi... opatrný."

"Nedokázal bych být jiný. K tobě."

John se trochu vymotal ze své peřiny, takže už nepřipomínal kokon, a posadil se.

"Cítím každou kost," zaúpěl při tom - a najednou si vzpomněl.

Sherlock ho dovedl, napůl dotáhl domů, zuřivě rozházel celou lékárničku, bůh ví proč v ní byla i policejní pouta, ale nic použitelného. Sám vypadal, že by potřeboval ošetřit... Pak jim nalil oběma pár sklenek vína. Nakonec ho opatrně položil na postel, sedl si k němu a...

"Miluju tě..."

John Watson zamrkal. Ta vzpomínka najednou byla tak živá.

Líbali se s Sherlockem. Leželi vedle sebe na posteli a líbali se. Sherlock ho hladil po vlasech a přitáhl k sobě. On se nad něj naklonil a pohladil ho po hrudi. Sherlock jen něco zamručel. A potom ho znovu uložil, pomalu ho svlékl a mumlal, že se ta zranění z rvačky musí ošetřit...

John znovu zamrkal. Najednou si to prostě pamatoval a bylo to divné.

"Políbil jsi mě," zašeptal sotva slyšitelně. "Proč?" 

"Ano, a ty mě také."

"Proč?" John poznal, že se Sherlock chce vyhnout odpovědi. 

"Připadalo mi to správné.."

"Sherlocku...?" Nahnul se k němu a opatrně ho pohladil po tváři. Pak mu to najednou došlo. Všechno. "Proč ses zamiloval zrovna do mně?" 

"Protože jsi můj jediný přítel. Protože, když jsem tě mohl ztratit, uvědomil jsem si, že měl Moriarty pravdu, zničil by mě.“ Sherlock se něžně usmál. "Miluji tě od doby, co jsem tě poprvé uviděl v Barts, jen mi to musel někdo ukázat."

"Ale mlátit mě kvůli tomu nemuseli," zamumlal John a sklopil hlavu. Sykl, jak se ozvaly namožené svaly, ale kradmo se usmíval. 

"Snažil jsem se tě ubránit, ale ty ses také pral velice efektivně. Policejní hlídka s tebou málem měla problémy. A Lestrade se asi dobře bavil."

"No, nepochybně se všichni dobře bavili, až na mou maličkost." John se pomalu natáhl zpátky. "Myslím, že ještě pořád cítím každou kost v těle. Bože." 

"To já také, " ušklíbl se Sherlock. "I když jsem se obával, že je to od něčeho jiného."

"Já vím, na tohle si taky vzpomínám... Ale zrovna tohle bych si tak úplně pamatovat nemusel. Díky." 

"Ach, opravdu?"

"Pár hodin jsem si myslel, že jsme spolu spali... Nebylo to hezké." 

"Aha..." Sherlock se odvrátil. Mrzí. Takže... vadilo. "Chápu?"

"Vadila mi myšlenka, že bys to udělal proti mé vůli." 

"To bych nikdy neudělal!"

"Pak je to v pořádku. Myslím, že si dám ještě jeden aspirin a znovu si zkusím lehnout. Myslíš, že by ses zatím mohl neopít, nezdrogovat, ani se neporvat? Se Sarah nic nemám... Seznámil jsem ji se sestrou. Od té chvíle je trochu neurotická ohledně mé osoby." 

"A důvod?

"Důvod čeho?"

"Že je neurotcká."

"Bojí se, aby se mi něco nestalo a Harriet to nevzdala úplně. Už takhle to s ní je dost nahnuté." 

"Hm." Sherlock se usmál. Takovým tím svým způsobem. "Nechám tě tedy odpočívat. Můžu nějak pomoct?"

"Jo... Mohl by ses zapsat na kurzy tance," usmál se John.

"Proč?"

"Jen tak." Úsměv se ještě víc rozšířil. 

"Nerozumím, umím tančit, je to součást klasického vzdělání."

"Máš klasické vzdělání a nevíš, že země obíhá kolem slunce?" popíchl ho John. 

"To není podstatné. Udržuji si v hlavě důležité znalosti. Tohle důležité není. Ano, umím vypočítat i jak se otáčí... Ale není to důležité. "

"A tanec je důležitý?" John se otočil, aby ho mohl pohodlně pozorovat. 

"Při některých příležitostech dokonce velmi. A bohužel, když někoho sleduji, musím umět i tancovat."

"Proč bohužel? Tanec je jedna z nejkrásnějších forem komunikace... Nemyslíš?" John se usmál a přimhouřil oči. 

"Je to... koordinovaný pohyb."

"Svým způsobem, ale tanec vyjadřuje mnohem víc, než by sis mohl myslet. Někdy to vyzkoušíme, ano? Ale teď bych se ještě rád prospal... Alespoň chvilku. 

"Tak dobrou noc... Tedy den, vyspi se dobře, Johne." Shelock se usmál a pak se otočil k odchodu. John zavřel oči a vypadal, že usnul. Tak se potichu vrátil a pohladil ho po tváři.

"Krásné sny…"

* * *

Hrál na housle. Ne to své přemýšlivé a zádumčivé skříp skříp, ale krásnou melodii. John zvedl hlavu a zaposlouchal se. Bylo to výborné. Jako vždy.

Ale nebylo mu to nikterak povědomé, ať se namáhal sebevíc chtěl.

"Co to je?" zeptal se nakonec a nahnul se dopředu, když Sherlock znenadání odložil smyčec a podíval se na něj.

"Nevím, improvizuju."

"Jde ti to skvěle," pokýval John hlavou. 

"Děkuji," usmál se Sherlock a pak si povzdechl.

"Děje se něco?"

"Mám lístky na operu. Don Giovanni, chceš jít?"

"Kdy to je?"

"Zítra."

"Dobře, mám čas."

"Skvělé."

"Ty máš rád opery, Sherlocku?"

"Ano."

"A co tanec?"

"Ten je… pro páry."

"No a?"

"My nejsme pár."

"A proto jsi mě líbal a řekl mi, že mě miluješ?"

"Máš Sarah. Nebo snad...?"

"Říkal jsem ti, seznámil jsem ji se sestrou a jaksi... jsem přestal být hlavním objektem jejího zájmu."

"To zakládá právo považovat tě za mého partnera?"

"Sherlocku..." 

"Myslím, že tanec je převážně heterosexuální záležitost."

"Doopravdy?"

"No většinou."

"Tak se dívej." John zavřel dveře do chodby a pak pustil tichou skladbu.

"Tohle je waltz. Čtyřdobý tanec… Klidný a vznešený."

"Ano, to je, ale…"

John se usmál a vzal mu housle z rukou a položil je na křeslo.

"Tanec je o důvěře..." zamumlal Sherlock.

"Dobrá, tak tě povedu, souhlasíš?"

"Ne… Já…“"

"Ale… Jen mi věř a poslouchej.“

„Co?“ zeptal se Sherlock poněkud připitoměle.

„Poslouchej tu hudbu.“ John měl náhle takřka svatou trpělivost. Zčásti proto, že se velice dobře bavil. Na tohle totiž Sherlock nemohl uplatnit nic ze svojí železné logiky ani podobnou zbraň ze svého arzenálu. Tohle bylo o něčem jiném, něčem novém…

„Kroky znáš?“

„Ovšemže!“ vyprskl detektiv.

„Výborně. Tak to zkusíme…“

Sherlock Johna chytil, ale ten se usmál a donutil ho jemným nátlakem změnit držení. On vedl, ne Sherlock. Přitiskl ho jemně k sobě, pak se zaposlouchal do hudby a udělal první pomalý krok, druhý. Nejdřív se s ním jen houpal v rytmu. A pak to zkusil znovu. Sherlock se podvolil.

"Je to o důvěře," zašeptal John.

"Dobře."

"Jen klid," usmál se John a zatočil se s ním po pokoji. Sherlock reagoval trochu prkenně , ale pak se zas na chvilku uvolnil.

"Nevěděl jsem, že umíš tak dobře tancovat..." zamumlal, lehce zčervenalý. Nebyl rád, že John vidí, jak je ztuhlý a neohrabaný, protože nemá věci pod kontrolou.

"Je to všechno o hudbě, o ničem jiném," odtušil doktor s mírným úsměvem a vedl ho pomalu tam a zase zpátky. "A o důvěře."

"Já.."

"Klid," usmál se John a jemně ho vedl dál. Sherlcok se pořád ne a ne uvolnit. Pak se hudba změnila. Zas to byl waltz, jiná melodie. Sherlockovi ale něčím učarovala, to John pocítil hned. To jak se podvolil a jemně sklonil hlavu.

"Výborně, to je přesně ono. Už víš, co mám na mysli?" zašeptal John kdesi blízko jeho ucha.

Detektiv malátně kývl. Jistý si sice nebyl, ale v zásadě už chápal, co se mu snažil celou dobu sdělit. To bylo tou blízkostí. John ho svíral jako jeho pevná opora, jediný bod v jeho nestálém životě.

Cítil se nějak dobře. Lépe. Bylo mu s ním dobře, zvláštně, jinak… Bylo mu jinak. John ho držel v náručí, celou tu dobu, celou tu skladbu. A i další, klasický ploužák, ho nepustil. Mohl, samozřejmě, ale neukončil to.

Bylo to tak jednoduché... Skladba dohrála.

"Teď přijde moje oblíbená," zamumlal mu John do ucha a přitiskl si ho blíž. Byl silnější, to si Sherlock uvědomil se zpožděním.

"A to je?" zeptal se skoro bez dechu.

"Pa'Bailar... Tango."

"Tango. Johne, já si nejsem jistý... jestli ho zvládnu"

"Neumíš ho?"

"Umím jen si to nedokážu představit..."

"Tak poslouchej, a věř mi!" usmál se John a zaklonil ho.

"Víš co se říká o tangu..." hlesl Sherlock po prvních krocích.

"Vím," usmál se John a jeho očí v přítmí zazářily.

"Joh-..." Ani nedořekl. Nedostal příležitost. Tady nebyly důležité kroky, i kdyby je neuměl, bylo by to jedno. Ostatně, ani John je neuměl... Ale tady šlo o hudbu, o cit. O to, že o tangu se povídá spousta věcí.

Bylo to krásné, Sherlock se mu poddával a pak ho naopak vedl. Jejich byt byl pro některé kreace malý, ale Johnovi se to přesto dařilo tam dostat.

Sherlock se usmíval a musel se zasmát, když vzal z vázy kytku, kterou jednou použil jako pokus, a dal si ji do úst. Zaklonil ho. Vášeň a láska. Důvěra.

Jednoduché. Působivé. Hudba se pomalu prolínala kolem, skladba se změnila.

Kroky byly zapomenuté, ale o kroky nikdy nešlo.

Napůl tanec, napůl boj... Touha být sveden. Touha odolat. Pokus vyhrát. Žádostivost svádět.

Předal mu růži a jejich rty se dotkly.

Sherlock se usmál a polibek se prohloubil. John ho znova zaklonil a pak se k němu přitiskl.

"Sherlocku…"

"Ano?"

"Věříš mi?"

"Ano. "

John se usmál a pak ho zaklonil až k zemi.

"Johne!"

Vytáhl ho zpět a dlaněmi mu přejel po zádech. Jakoby se dotkl elektrickým drátem. Sherlock vydechl, přitiskl se k němu...

"Tak co? Už mi věříš, že tanec je formou komunikace?" zašeptal mu John do rtů a zlehka ho políbil.

Kývl. A nechal se znova políbit.

"Johne?"

"Ano?"

"Prosím.. polib mě."

"Políbil jsem tě..." poškádlil ho doktor a Sherlock se kolem něj takřka ovinul, jakoby snad měl strach, že by odešel.

"Prosím, ještě jednou."

"Kolikrát? Kolikrát tě mám políbit?"

"Hm, myslím, že několikrát a pak znova, by bylo snad dostačující. Pokud by ti to také vyhovovalo." Sherlcok se usmál, pro změnu zaklonil on jeho a políbil ho stejně hluboce. Pak se sám nechal položit skoro až na zem. Písnička skončila.

John se natáhl vedle detektiva na zem a znova ho políbil... A líbal ho pak dlouho a dlouho.

"A mám dělat ještě něco jiného, kromě tohohle?" zamručel po chvíli, kdy mu Sherlock rozcuchal vlasy a svlékl svetr. Usmíval se.

"Ano, mohl bys," odtušil Sherlock a pak vydechl, když se najednou John dostal pod jeho košili. "Prostě pokračuj!"

"Nezdá se ti to trochu brzy?"

"Neměl jsi se mnou chtít tancovat tango..." zamumlal Sherlock s ruměncem na tvářích.

"Vážně? Může za to tango?"

"Tango je tanec vášně, sám jsi to cítil, Johne."

"Ale..."

"Nemusíme to dělat. Když nechceš."

"Ty jsi kolem mě chodil několik měsíců, aniž bys cokoliv řekl." Políbil ho a vysvlékl z košile. "Jen jsem se chtěl ujistit, že mám opravdu tvé svolení. Nic víc."

"Jistě, že máš," usmál se Sherlock. "Tak?"

John se usmál a znova ho políbil.

O chvíli později se z reproduktorů linulo tiché blues a oni se mazlili nedaleko hořícího krbu a bylo jim dobře.

Nakonec skončili nazí v Sherlockově občasné posteli, na rozloženém gauči. John cítil jeho bradu, jak se mu opírá o hrudní kost, natáčel si na prst jeho vlasy a nejspíš poprvé od Afghánistánu cítil skutečný mír.

Sherlock byl unavený, ale spokojený. John ho hladil po vlasech a oba byli podivně spokojení. Sherlock se usmál. A pak se zvedl.

"Johne?"

"Ano?"

"Co večeře?"

"Budeš vařit?" usmál se doktor trochu a políbil ho na rameno.

"Myslel jsem, že někam zajdeme."

"Zas?"

"Vadí ti to?"

""No, mohl bys zas něco uvařit, jde ti to."

"Ach..dobře, zkusím to." povzdechl si Sherlock

"Můžeme potom snáze pokračovat," pronesl John znenadání, když na gauči osaměl. Zabalil se do deky a uvelebil se pohodlněji.

Sherlock si oblékl jeho tričko a jen v tom a trenýrkách pokračoval do kuchyně, kde zkontroloval stav lednice, poškrábal se na hlavě a začal vařit. Měl kuře, nějaké pomeranče, brambory a někde ve skříni byla mořská sůl.

Nakonec dal kuře do trouby a dal se do pečení.

"Měl jsem vždycky dojem, že se na pomerančích dělá jen kachna," zahlásil John, kterého mezitím přestalo bavit hrát si bource morušového, takže vstal a přesunul se za ním. Deku měl kolem sebe omotanou tentokrát na způsob sárí.

"Vše se dá udělat, když víš, jak se propojí chutě, což je jako chemická reakce. Jednoduchá chemie, nic víc." Sherlock se usmál. "Neboj, bude ti to chutnat."

"Já se nebojím, mám v tebe důvěru. I když možná jen ohledně některých věcí, ne všech... ale vaření k nim patří," popošel k troubě a nahlédl dovnitř. "Přinejmenším to vypadá zajímavě."

"Bude to za čtyřicet minut. Plus minus." Sherlock se usmál. "Budeš to muset vydržet, Johne."

"Přežiju to, ty jsi tu ten, kdo měl hlad, hm?" Opřel se o linku a takřka vyzývavě ho pozoroval.

"Johne, měl bych ti říct, že při jistých aktivitách lidé zapomínají na čas. Raději nastavím časovač, aby se to po těch čtyřiceti minutách vypnulo samo." Mrknul na něj, a když to udělal, přisunul se k němu blíž.

"Při aktivitách... Hm, když dělají výzkum, když mi brnkají na nervy, když se nudí, když... Napověz!"

"Hm, a když tě políbím? A pak si zopakujeme to, co jsme dělali po tanci?" Sherlock zvedl obočí. Johnovi to zatím neřekl, ale všechno to v něm rozehrálo, něco neuvěřitelného. Nezažil to. Lhal by, kdyby řekl nikdy, ale nikdy ne takhle.

"To bude rychlé, když uvážím, co máš na sobě teď a co jsi měl předtím." Pozdvihl obočí a ruka mu vklouzla pod Sherlockovo tričko, aby ho mohl pohladit.

"Myslím, že budeš mít pravdu," usmál se Sherlock a přešel k němu. Políbil ho. John se nechal, klidně se opřel o linku, ovinul kolem něj ruce a pomalu ho svlékl. Sherlock se pořád trochu styděl, když  přišlo na to svléknout se docela. Johnovi to připadalo trochu zvláštní a trochu roztomilé. Sherlock a stydí se. Něco za tím muselo být, ale co, to nedokázal určit. Zatím. Ale časem... Chtělo to jen čas... Když došlo na trenýrky, nabídl mu část své deky. Sherlock váhavě přijal a vzápětí byl pevně přivinut. Doslova. A John na sobě neměl vůbec nic.

Sherlock sebou lehce cukl. Ale John ho jen pohladil po tváři a pokojem se opět rozezněla tichá hudba. Sherlock se nechal políbit a usmál se.

"Další hodina tance?"

"Proč by ne..." zamumlal mu do rtů.

"Opravdu?“ usmál se Sherlock a políbil ho na rty. "Pak zas povedeš?"

"Chceš, abych tě vedl?" Uhnul jeho polibku a sám ho políbil. Ne na rty, ale na tvář, na nos, na čelo, kam ho zrovna napadlo. Taky mu cuchal vlasy, zatímco se pomalu přesouvali zpátky do pokoje, na rozložený gauč...

Sherlock se nechal položit a John se nad ním sklonil. Usmíval se, když se mu probíral vlasy. Dokonce zavřel na chvilku oči, snad aby vše mohl vnímat lépe. A mohl si dosyta užít ten pocit, že ho John líbá, objímá... Jak mu něžně oždibuje ucho a přitom hladí na břiše. Níž. A ještě kousek níž.  Takový pocit neznal...

"Johne!" vydechl a otevřel oči, když mu sjel rukou do klína. V tu chvíli někdo zaklepal.

"Sherlocku, doktore? Donesla jsem vám něco k jídlu."

Líbal ho dál. Jakoby paní Hudsonová nebyla jen pár kroků od nich... Svezl se pod přikrývku a políbil ho na břicho.

"Sherlocku?" ozvalo se znovu.

Políbil ho na kyčel. "Odpovíš jí?"

"Díky paní Hudsonová, nechte to prosím v kuchyni," ozval se Sherlcok po chvíli.

"Och, jistě drahoušku..." paní Hudsonová, zběžně nakoukla do pokoje, ale rychle se zase stáhla. Dvě propletená těla na gauči; to bylo více než výmluvné. Jen se pousmála a rychle odešla.

"Myslím, že jsme jí právě dali vánoční dárek o několik měsíců dříve." John se pod dekou tiše zasmál a konejšivě Sherlocka pohladil.

"Proč by paní Hudsnová měla mít jako dárek naše muchlování na jejím gauči?" otázal se zkoumavě Sherlock.

"Protože myslím stále doufá, že si spolu něco začneme..." zasmál se John.

"A to ji zjištění, že je tomu tak, potěší?"

"Myslíš, že ne? Má tě ráda, chce, abys... byl šťastný," dokončil John poněkud váhavě, vědom si toho, že je to poměrně odvážné prohlášení.

"Myslím, že tebe má ráda víc. Nejsi tak šílený, alespoň podle ní."

"Víš co? A já mám rád tebe... Takže zavři pusu," uzemnil ho John, sevřel ho co nejpevněji mohl a když se Sherlock nadechoval k odpovědi, políbil ho. Lepší bylo ho pro tuto chvíli umlčet, mohli si to přece dopovědět později.

Měli čas až do upečení kuřete - přinejmenším.

A on mu hodlal dát pocítit to, čemu se oba tak dlouho vyhýbali. Lásku.

KONEC