Muraki´s page

 Doktorovi, za statečnost a ty věci kolem... :-*
 

Vyjasnit vztahy…

Podle Bible smrt přináší jezdec na  plaváku. Vyložil jsem další kartu na stůl a potáhl z papirosy. Bylo ráno, nebo večer? Nevěděl jsem, ale pravdou bylo, že Wyatt jezdil na plaváku. Já měl grošáka, ale to asi nikoho nezajímá. Vyložil jsem všechny karty a zbyla mi jediná. Pikové eso. Povzdechl jsem si, zrovna tahle karta...

Lítačky vrzly a dovnitř vešel Wyatt. Zase špatně spal. Asi kvůli Matie. Já se mu to snažil naznačit, že má tu feťačku pustit k vodě, ale neposlouchá mě.

Oči všech v lokálu se k němu obrátily. Ale jen na okamžik. Potom se všechno zase rozproudilo. Jednoduché znamení: přišel ,někdo', ale nic víc. Nic se nedělo. Zatím. Vysoký muž s kruhy pod očima se pomalu přesunul k baru, dal si panáka a pátravě se rozhlédl po místnosti. Ano, támhle je...

Přešel k hráči na druhé straně a trochu nakřivo se usmál, když ten k němu vzhlédl.

"Jak to jde?"

"Jde? Obávám se, že to sedí. Rozejde se to až vstanu. Dáš si se mnou kafe, Wyatte?"

"Jo, nejspíš. Potřebuju se probrat..." Vrátil se k baru, objednal dvě kávy a potom si odsunul židli na vedle hráče.

"Nevypadáš nejlíp. Možná by ti neškodila projížďka." Doc se zhoupl na židli. "A mě možná taky, nebo bys raději bral snídani?" Kývl na barmana a ten jim, i když s nevolí, přinesl trochu jídla přímo z kuchyně. Talíře postavil na stůl a zmizel.

"Najez se," pobídl přítele Doc.

"Odkdy se z tebe stala chůva, Docu?" ušklíbl se Wyatt, ale bylo vidět, že ho ta pozornost těší. Možná měl nějaké starosti. Možná ho jen přepadl splín. I ti nejlepší z nejlepších mívají slabé chvilky, tak proč by ne on? Po pár soustech už jedl, jako by byl týdny o hladu. Holliday se jen slabě pousmál a pak si vzal také obložený chléb. Ovšem v jeho prstech a při jeho pohybech to spíš vypadalo, jako by vedle sebe jedl šlechtic a jeho strážný.

Doc se díval na svého přítele a v duchu ho opět na chvilku zabolela myšlenka, že ať si Wyatt nalhává co chce, se svou ženou nemůže být šťastný. Jenže láska bývá slepá, že? Bohužel, nebo bohudík, podle toho z které stránky se to bere. Pro něj to zatím vypadalo na přímou cestu do pekel. Zatím tady sedí, jí a tváří se jakoby nic, ale všechno mluví proti němu. Špatně spí a taky se změnil. Ne nijak výrazně, ale změnil. Wyatt dojedl.

"Tak tohle mi opravdu přišlo k chuti," pousmál se a úkosem se podíval na přítele. "A co jsi to říkal o té projížďce?"

Holliday vstal, protáhl se a podíval se na něj. "Pojď, plavák už dlouho nebyl venku." Pak si vzal plášť a klepl do Wyatta. Ten se zvedl a následoval ho. A když ve stáji sedlali své koně a pak vyjeli bok po boku ven z města, Doc svého grošáka pobídl. Věděl, co na přítele platí. Možná proto, že on sám, ano, taky věděl, co Wyatta trápí, nebo to přinejmenším tušil.

Wyatt se jen pousmál a jeho němou výzvu k soutěži přijal. Nu dobrá, věděl že by se Doc neměl možná tolik přetěžovat, jenže zkoušet něco takového byť jen navrhnout by se nesetkalo s úspěchem. Doc moc dobře věděl, kolik života mu zbývá, byl dospělý, mohl s ním naložit jak chtěl. Zběsilé tempo občas prokládaly zastavení, aby potom vyrazil zase vpřed...

Pobídl plaváka a za chvíli už měl zase pocit, že se ani nedotýkají země.

K poledni zastavili a Doc se trochu usmál. Oba teď byli víc odpočatí, ale koně si chtěli chvilku oddechnout. Dali jim ji a v sedle si zapálili. Nepotřebovali mluvit. Ostatně, Doc nikdy moc nemluvil. Jen byl rád, když byl Wyatt s ním.

A ten zase na hovor neměl náladu. Poslední dobou neměl tak nějak náladu na nic. Připadal si jako člověk, který se snaží postavit domeček z karet a on se mu pořád hroutí. Všechno sklouzávalo po šikmé ploše. A nejhorší bylo, že vlastně ani nevěděl, co všechno.

"Co zase jít někoho honit přes státy, Wyatte?" navrhl tiše Holliday.

"Koho?"

"No, někdo se určitě najde," odtušil Doc a pak se podíval před sebe. "Opravdu by to chtělo změnit vzduch, alespoň na chvíli. Zase cestovat. Znám tě, chybí ti to."

Wyatt se trochu usmál. "Chceš mě vytrhnout z kořenů usedlého života?"

"Dá se vytrhnout strom který nezakořenil?" odpověděl otázkou Doc.

"Ale aspoň jsem se snažil," odtušil trochu nesouvisle Wyatt a podíval se přes horizont. "Vážně jsem se snažil..."

"Hm," Doc potáhl z cigarety. "Asi ti to prostě nejde."

Wyatt vypadal smutně. "Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem to aspoň nezkusil..." zamumlal potom, více méně pro sebe, a podíval se na přítele. "Taky bys mě mohl občas povzbudit, hm? No nic, stejně k tomu muselo jednou dojít. Matie mě opustila - utekla, přesněji řečeno."

"Hm, to se dalo čekat, když koukáš po té herečce," zabručel tiše.

"No, kdyby to bylo kvůli té herečce, chápal bych to..." povzdechl si Wyatt a zalovil v náprsní kapse. Potom podal Docovi dopis. "To mi nechala."

Nechápu, že jsem si toho nevšimla dřív a snášela to tak dlouho. Nikdy nejsi doma, když tě potřebuju. Ale když něco potřebuje Holliday, můžeš se přetrhnout. Nechápu, jak jsem si vůbec mohla vzít chlapa, kterýmu je přítelíček víc, než jeho žena. Prosím, teď už na něj budeš mít času víc než dost. Protože já končím.

M.

"To je mi líto," řekl Doc a sklonil hlavu. Tohle nechtěl. Skutečně ne. Taky proto měl u sebe Katty. Jenže ta si taky dělala, co chtěla. Na to ji znal dobře.

"Opravdu mě to mrzí, Wyatte."

"Já ti to přece nevyčítám. Vím, že sis vždycky myslel, že tohle bláznovství mi nemůže vyjít. No, jak vidno, nemýlil jsi se." Wyatt si vzal dopis zpátky a zastrčil ho k hodinkám. "Jen přemýšlím, jestli měla pravdu a já byl opravdu tak mizernej manžel... No, asi jo."

Doc se nadechl a pak udělal něco, co jindy ne. Dotkl se ho. Položil mu ruku na rameno a stiskl. Bylo to zvláštní gesto, protože Doc se ho nikdy nedotýkal. Nebo ne často. Jen když ho něco bolelo. Ale to co udělal Wyatt bylo ještě podivnější. Překryl tu hubenou, bledou ruku svojí dlaní a skoro to vypadalo, jakoby se ty dvě ruce objaly.

"Jsem v průšvihu, vytáhneš mě?" zeptal se potom po chvílí ticha, kdy se na sebe ani nepodívali. Doc se chtěl ušklíbnout a něco namítnout. Říct něco vtipného, ale pak to nedokázal. Jen kývl.

"Vždycky," zašeptal a pak neodolal a ušklíbl se. "Přece víš, že jsi jediná věc, co mě vytáhne z postele."

"Někdy bych si přál," oplatil mu úšklebek Wyatt, "abych byl jediná věc, která tě do tý postele dostane a udrží tě tam aspoň pár dní!"

"Kdo ví," odpověděl potutelně Doc a usmál se na něj. Přesto se mu na okamžik ruka zachvěla. Doufal, že to Wyatt připíše jeho nemoci. Připsal. Šlehl po něm pohledem a prohlásil, že by se měli vrátit. A pak pomalu, jakoby nerad, pustil jeho ruku. Na chvilku sklopil oči a díval se do země. Jakoby se chtěl na něco zeptat, ale nevěděl jestli může... Nakonec se samozřejmě zeptal. Tedy, byl to spíš návrh.

"Mohl bys u mě přespat. Hotel je drahej a ten barák je odporně prázdnej. Matie už vážně nebude nic namítat," pokusil se dodatečně o vtip.

"Bojíš se tam sám?" zeptal se tiše Doc ale pak kývl. Na druhé straně, nechtěl ho nechávat samotného

"Když řeknu, že bojím, budeš se smát?" odtušil Wyatt potichu, ale potom jen mávnul rukou. "Byla to nabídka. Nemusíš přijímat."

Doc se jen usmál a pak na něj mrkl. To bylo jasné znamení. Bude tam. V jeho domě. Pokud si to jeho přítel přeje. Wyatt jen pokýval hlavou a potom obrátil koně.

"Aspoň tě budu mít na očích," utrousil ještě než se rozjel. "Pořád abych tě hlídal!" To už se zasmál. Doc jen cosi zabručel a pak ho následoval.

Do města dorazili po setmění a večeři si dali v jídelně. Doc moc nemluvil. Nebylo mu zrovna nejlíp.

Když dojedl, Wyatt ho vzal jemně pod ramenem. Usmíval se, ale oči měl starostlivé. Ale byla to jiná starost, než jakou projevoval Matie... Tohle... Doc přesně nevěděl, co si vlastně má myslet. Přítel mu pomohl na nohy.

"Žádat tě, aby sis šel lehnout asi nemá smysl, co?"

"Hele, nejsem malej kluk," zasmál se Doc, ale pak se narovnal a ruku mu jemně setřásl. "Pojď, něco jsem ti slíbil." Kývl na něj a pak společně vyšli z jídelny. Noční vzduch mu udělal trochu lépe a když pak došli k Wyattovi domů s ulehčením se svalil na kanape.

"Kafe, čaj, pokra?" nabídl mu Wyatt žertem a pak si ho pečlivě prohlédl. "Hm, spíš asi postel, co?"

Doc chtěl protestovat, ale pak, když mu pomohl vstát a on ucítil, že dnes skutečně není v kondici na něco jiného, než na postel, nechal se zavést do ložnice a položit. Dělalo mu to bůhvíproč dobře. Když ho Wyatt přikryl, obrátil se k odchodu, ale chvíli rozpačitě přešlapoval na prahu. Nakonec se ještě otočil.

"Ehm, kdybys něco potřeboval - jsem vedle, nebo tak něco..." zamumlal téměř neslyšitelně a připadal si hloupě. Vždyť jak dlouho se s Docem zná? A tohle rozhodně není první noc kdy mu pomáhá do postele. Tak proč si u všech svatých připadá jak na prvním rande! "No nic, já jdu. Dobrou noc."

Kdybys tady zůstal, taky bych nic nenamítal, napadlo Doca ale mlčel. Byl by rád měl Wyatta po boku, ale on tu už nebyl a on raději zavřel oči. Nebude se užírat tím co nikdy nemůže mít.

Wyatt si mezitím sedl v knihovně a na koleni uhladil dopis od Matie. V mozku mu zahlodala pochybnost. Vážně? Vážně to tak bylo, nebo si to jen myslela? Nikdy nejsi doma, když tě potřebuju. Když něco potřebuje Holliday, můžeš se přetrhnout... Vážně? Podepřel si čelo a na chvíli zavřel oči. Nevěděl a to ho štvalo víc, než cokoliv jiného. Nakonec ten dopis hodil do krbu.

Doc usnul. Podivné bylo, že tentokrát spal dobře. To už se mu dlouho nestalo. Ale tady, se cítil v bezpečí. Jako vždy, když byl vedle něj

Probudila ho bolest za krkem. V velmi nerudným zabručením otevřel oči a zjistil, že usnul v knihovně, poté co sám úspěšně zlikvidoval celou láhev whisky. Cítil se, jak kdyby po něm přeběhlo stádo koní a ještě pár lidí nádavkem. Svaly protestovaly proti jakémukoliv pohybu, jak strávil noc v křesle. Nakonec se přece jen zdvihl a přemístil na kanape. pohled na hodiny mu prozradil, že je teprve půl šesté ráno. To by mohl ještě pár hodin dosp...at.

Doc se zastavil nad ním a tiše si povzdechl. Pak přes něj přehodil pléd.

"Nerozum. Naprostý nerozum," řekl tiše, když na něj přítel rozespale zamžoural. "Pojď si lehnout do postele. Dělej."

"To je dobrý," zamumlal Wyatt bolavý kocovinou a přitáhl si pléd blíž k tělu. "Jen jsem to včera přehnal s pitím. Někdy ti i láhev připadá jako nejlepší kamarádka."

"Nikdy jsem tě neviděl pít, Wyatte!" Doc se teď už poděšeně posadil vedle něj. Nechtěl aby zase začal pít, věděl proč to nedělá… znal ho. Svého přítele.

"No, tak to jsi včera propásl jedinečnou příležitost... Au!" chytil se za hlavu a zavřel oči. "Nic se neděje, Docu, netvař se tak vyděšeně. Zřejmě jsem jen neunesl zjištění, jak mizernej jsem."

"Sakra!" ulevil si Holliday a pak vstal, šel namočit ručník a přiložil mu ho na čelo. "Víš, tohle bys vážně neměl dělat bez asistence doktora. Škodí to zdraví."

"A co ty tady vůbec děláš? Takhle brzo?" obrátil Wyatt a zamžoural na něj. "Pokud vím, nemocný je tu jen jeden. A já to nejsem. Já mám jen kocovinový skřítky v lebce."

Muž nad ním se usmál takovým tím svým poloúsměvem a pak se posadil vedle něj do křesla. Chvíli ho pozoroval a pak zavřel oči. Jakmile slyšel, že Wyatt zase usnul, usnul taktéž. Náhodnému pozorovateli by se tak naskytl zajímavý obrázek na dva spící přátele. Normální obrázek, až na to, že ti dva byli jedni z nejlepších střelců Západu.

Earp otevřel oči o pár hodin později. Slunce se blížilo k poledni a člověk by mohl říct, že je to vlastně úplně normální den. Nebyl. To cítil. Jen si nemohl pořádně uvědomit proč. Matie ho opustila, ano. Ale to podvědomě čekal, tím to nebylo. Tak proč se ksakru cítí tak divně…?

A pak si toho všimnul. Doc seděl, spal vedle něj v křesle, ruka mu bezvládně sklouzla z opěrátka dolů a zcela trestuhodně si visela kousek od jeho tváře. Do háje!

Doc spal docela klidně, na to, že v tuhle dobu byl obvykle už vzhůru. I když u Doca jak kdy. Mohl být na nohou v šest ráno, stejně jako se probudit teprve v poledne. Jenže, co ta ruka, k čertu?!

Chvíli váhal. Ale nakonec se jí jemně dotknul a položil ji Docovi na klín. Nic lepšího ho v tu chvíli vážně nenapadalo. Měl kocovinu, měl divný pocit, žena ho opustila a ještě obvinila, že právě kvůli němu... Ne, opravdu neměl náladu racionálně uvažovat.

Doc cosi zabručel a pak spal dál.

Wyatt se zdvihl a šel si do kuchyně udělat vajíčka. Měl hlad, že by královský oběd spořádal sám a na posezení.

Doc se probral až když se k němu dostala vůně snídaně. Zmateně zamrkal, než si ujasnil kde je a pak se zvedl z křesla a šel za svým nosem. Doslovně. Zastavil se ve dveřích a pozoroval Wyatta jak vaří.

"Být ženská, tak si tě vezmu, jsi dobrá hospodyňka."

"Takže ti brání jen to, že jsem chlap?" opáčil Wyatt kousavým vtipem a přihrál mu talíř. "Vypadáš děsně hubenej. Jak to že jsem ti toho předtím nevšim?"

"Pokud vím, vždycky jsem byl hubenej. Rozhodně víc než ty, takže to neřeš."

"Tak mám asi vidiny, no. A neodpověděl jsi mi na otázku," Wyatt si vzal druhý talíř a sedl si za stůl. v břiše mu zakručelo. Ale najednou se zarazil a díval se na Doca. Jen to a nic víc.

"Na kterou?" zeptal se Doc a postavil na kávu. Tu uměl lepší než jeho přítel

"Jestli ti brání jen to, že jsem chlap, aby sis mě vzal," odtušil Wyatt a pokusil se nasadit protřelý úšklebek. Ale dopadlo to někde na půl cesty.

"Jo, naše zákony neumožňují vzít si za ženu chlapa."

"Hele, já myslel, že jsi doktor medicíny, ne doktor práv," to už Wyatt ten úšklebek vykřesal. Hořký, ale byl tam. Hloupý pocit. Hloupé ráno. Chce to pár dní klidu a všechno zase bude v pořádku.

"Jasně, jenže jsem… byl jsem,“ opravil se spěšně Doc. "Musím teď znát mnohem víc i z práva a věř mi, i kdyby to šlo, nechtěl bys mě za muže..."

"Proč ne? Myslím, že docela vím, co život s tebou obnáší..."

"A nosím knírek, měl bys problémy při líbání. Občas mám mizernou náladu. Moc piju a umírám," řekl Doc a posadil se naproti němu. "Byl bych špatná partie."

"To jsi o Matie říkal taky. A i když to dopadlo, jak to dopadlo - stejně mi dala pár kouzelných dnů, které bych nevyměnil..." zahuhlal Wyatt, ale pak jen sklopil hlavu. "Blbnu. Asi mi přeskočilo. Může člověku přeskočit z jedné láhve whisky?"

"Jsi vyléčený alkoholik, Wyatte, může ti z toho být mizerně," řekl Doc tiše a pak mu položil ruku na paži. "Takže už to propříště nedělej, ano? Chlast raději přenech mě. Mám v tom praxi. A pak, alkohol z rukou lékaře neškodí v jakémkoliv množství."

"Hm, takže když mi tu láhev podáš ty, můžu ji vypít. To beru."

"Až na to, že já ti ji nikdy nepodám," Doc mu pustil ruku a raději se obrátil zpět ke kafi. Voda už se hřála.

"Jsi krutý... Náhodou, nebýt toho, že jsem usnul v křesle jsem se vyspal královsky, vážně. I když mi to asi neuvěříš..." Wyatt se začal soustředit na svůj talíř. Ta konverzace se začínala ubírat směrem, kde ten led byl moc tenký a nebezpečný. Nebylo radno se po něm pohybovat. Ne bez záchranného lana.

Doc přivřel oči a dál pozoroval konvici s kafem. Bál se. Bál se, že řekne něco, čeho by později litoval, že dá najevo něco, co by pak nemohl vzít zpět.

Když se otočil s konvicí kávy zpět ke stolu, přítel už dojedl. Teď jen seděl a opíral si hlavu v dlaních. Doc by si rád myslel, že to dělá jen proto, že ho bolí; ale srdce ho zrazovalo... Wyatt vypadal - zraněně. Ale přece se na něj usmál. Vzal si hrnek a usrkl. Spokojeně se pousmál. A pak, když se na něj nedíval, se zeptal.

"Mohl bys tu zůstat... natrvalo?"

"Natrvalo?" Doc málem konvici upustil konvici. "Já, bydlím přeci v hotelu…"

"Tohle je zadarmo," odpálil ho Wyatt. Ještě pořád se díval z okna, ale hrnek se mu v sevřených rukou trochu třásl. Doc pomalu postavil konvici a pak si k němu klekl na jedno koleno.

"Wyatte, co to má znamenat?" zeptal se tiše

"Doprčic nechci tu být sám! Mám pocit, že to nezvládnu! A věř mi, že v baru je rozhodně víc, než jen jedna láhev..." Wyatt se nadechl. A potom sklesl. "Ne, máš pravdu. To po tobě nemůžu chtít. Nemůžeš se o mě starat, sám bys potřeboval pořádnou péči... Zapomeň na to."

"Zůstanu tady," řekl Doc a zvedl se. Oprášil si kalhoty, nalil si kávu a pak se zadíval ven.

"V hotelu řeknu, že jsem se nepohodl s Katty, to znají moc dobře."

"Říkal jsem, abys na to zapomněl," odpověděl Wyatt s náhlým záchvatem tvrdohlavosti. "Rozhodně po tobě nemůžu chtít, abys pečoval o jednoho vyléčenýho alkoholika, kterýmu hrozí, že do toho zas spadne! Vím, žádal jsem tě... ale byla to hloupost."

"Ne, nebyla. Byla to jedna z rozumnejch věcí, co tě napadla, příteli."

Wyatt sebou trhl, když mu Doc říká příteli, už to bylo vážné. Příliš vážné... Vždyť tohle po něm vážně nemůže chtít. Ano, zhroutilo se mu manželství, včera se opil, cítí se divně, ale to ho přece neopravňuje, aby tomu vystavil i Doca. Takovému náporu. Při jeho nemoci - zase zhubnul - to přece nejde. Sám by potřeboval klid, ošetřovat a léčit se. Ne hlídat někoho, jako je on.

Doc se na něj usmál a pak se napil kafe. Mlčel. Jen nechtěl aby s Wyatt cokoliv vyčítal. Ten se na něj nakonec podíval. Ruce už se mu třásly méně, poloprázdný hrnek postavil na stůl. Chvilku mlčel. Potom si zhluboka povzdechl.

„Jsi neuvěřitelně tvrdohlavej, víš to?“ zašeptal potom. „Ale díky bohu za to.“

"Takovýho mě máš rád. A já jinej ani být neumím."

"Však říkám, díky bohu za to," Wyatt se trochu ušklíbl a pak se opřel tvář do dlaní. "A co hodláš dělat dál? Vážně se odstěhuješ z hotelu?"

"Už jsem řekl. A pokud ti to nevadí, uzurpuji si jeden pokoj."

"Klidně můžeš i dva, když ti to bude vyhovovat. Já se klidně vyspím na pohovce. Koneckonců, už s tím mám zkušenost... Jen se potom cítím trochu rozlámaně."

"Bude stačit jeden, nechci aby si o nás vrabci povídali, že spíme v jedný posteli. Uškodilo by to tvý pověsti."

"Mý pověsti?" Wyatt sarkasticky pozdvihl jedno obočí. "Žena mě opustila a pochybuju, že důvod, proč tomu tak bylo, si nechala jen pro sebe. Ty se najednou přestěhuješ z hotelu sem ke mě. Dva chlapi v prázdným baráku, ani jeden s ne moc dobrou reputací... Ještě nějaké poznámky k mé pověsti?"

"Hm, asi ne," usmál se lišácky Doc a pak se k němu nahnul. "Takže tobě vážně nebude vadit, když se bude říkat, že se mnou spíš?"

"Myslím, že mi to už bude docela jedno," uchechtl se Wyatt a podal mu hrnek. "Naleješ mi ještě, než se mnou skočíš do postele?"

"Jistě," usmál se Doc a nalil příteli kafe.

"Mimochodem," usmál se Wyatt když se znovu napil cítil se mnohem lépe, než před půl hodinou, "tobě nebude vadit, když se o tobě bude říkat, že se mnou spíš?"

"Spal jsem s Katty, co horšího mě může potkat?"

"To je fakt," Wyattovým úsměvem by se daly strašit děti. Znovu se napil a pak jen potřásl hlavou. "Omlouvám se, ale dneska to se mnou asi nebude moc slavné, ještě pořád mi není nejlíp... Zítra to už bude lepší. Potom si dáme třeba pokera," usmál se, tentokrát příjemněji.

"Ty si chceš dát pokera se mnou? Zase prohraješ."

"Třeba mi tentokrát bude přát štěstí," namítl Wyatt.

"Třeba jo." Doc se na něj znova trochu nakřivo usmál a pak vstal a opřel se o futra dveří. Z okna na něj svítilo slunce a on v tom slunci vypadal tak nějak jinak. Zasněně, zamyšleně. Skoro hezky.

Wyatt ho chvíli pozoroval, trochu se usmíval. A najednou byl hrozně rád, že tu s ním Doc je. Nezvládl by tu být sám, ne teď... A navíc to kafe co mu Doc uvařil bylo vážně dobré.

Doc se začal nenápadně stěhovat ještě ten den. Jeho lékařská taška. Košile, pár drobností. Čisté sako. Moc toho nikdy nevlastnil. A pak tu prostě byl. V druhé ložnici natažený na posteli a spal.

Tentokrát to byl Wyatt, kdo se opíral o futra dveří. A díval se na něj. Hubený, vytáhlý doktor, nejlepší hráč, kterého Západ potkal. A jeho nejlepší přítel, který ho podrží vždycky, když je třeba. Nakonec se s povzdechem otočil a šel se poohlédnout po něčem k jídlu. Kocovina už odezněla a vrátila se zdravá chuť k jídlu. Dobré znamení, jak by Doc nepochybně poznamenal.

Ostatně Doc by jistě poznamenal spoustu jiných věcí, kdyby měl náladu. Ale, když ho tam tak viděl ležet, došlo mu, jak je na tom. A že ležet prostě potřebuje. A tak ho nechal spát.

Už takhle toho od něj chtěl až moc. Sám Doc by potřeboval pořádnou péči, klid a spoustu dobrého jídla. A ne, aby trávil čas v tomhle domě a ještě ke všemu pozorováním jeho, aby se nedostal příliš blízko k láhvi. Tedy, než by se on, Wyatt Earp, neuměl ovládat... Ale na druhou stranu věděl, že ve stavu, v jakém se momentálně nachází, stačí jen málo a z jednoho panáku se rázem stane panáku mnohem víc.

Tak alespoň zařídil aby měli dobré jídlo. Nechal jim uvařit u Lucy, jejich společné známé a ta měla naštěstí pochopení pro oba. Však taky proč by neměla, tak mateřský typ abyste pohledali.

Jestli někdy Watt míval pocit, že nějakého člověka mu seslalo nebe, byla to ona. A potom ještě... Ano, Doc. Ale momentálně ona. Na nic se neptala a uvařila jim přímo královsky. A navíc ještě prohlásila, že pokud budou cokoliv potřebovat, mají se hned ozvat.

A tak se ozval. Doc potřeboval dobré jídlo a dohled. A on sám práci, stejně jako Doc. Tak přes den opět normálně pracovali, no dobře Doc spíš lenošil, a večer se scházeli doma. A bylo jim dobře.

Víc než dobře. Wyatt si s každou hodinou uvědomoval víc a víc, že tohle potřeboval. Celou tu dobu, skoro jakoby měl rodinu... Zvláštní. Matie mu vlastně nikdy nedokázal vytvořit opravdový domov. A Doc? Ten to dokázal během pár dní. Zvláštní, vážně zvláštní. Ale tak uspokojující.

Doc na sebe začal dávat víc pozor. Lépe jedl a přestal skoro kouřit. A přesto Wyatta doprovázel na obhlídkách městem, tak někdy i večer do saloonu. A tam to Wyatt poprvé zaslechl. Fámu o něm a Docovi. Doc ji nechal bez povšimnutí, jeho se to absolutně nedotýkalo. Nezajímalo ho to…

Až jeden večer, kdy si dovolili nařknout Wyatta, v jeho nepřítomnosti - tehdy Doc vyváděl jako dřív. Ty kluky zmlátil, že je mámy nepoznaly. On zubař a člověk, který měl ležet v posteli. Ale když se všechno uklidnilo, odešel domů. Tak si tomu zvykl říkat. Domů.

Wyatt se vrátil o den později. A hned se našla jedna ochotná duše, která ho o všem informovala, než stihl překročit práh svého domu. Pár chvil si připadal, jakoby mu přes oči hodili rudý závoj, takový měl vztek. Ale ani ne tak kvůli tomu, co se o nich říkalo... To kvůli Docovi. S kamenným obličejem poděkoval a i když zamýšlel, že se na chvilku staví v saloonu, zamířil přímo k sobě. Věděl, že někdo jako Doc není úplně z cukru, ale právě u Doca to bylo víc jeho železnou vůlí, než železnou fyzičkou. A on by o něj opravdu nerad přišel. Teď už ne...

Když dorazil domů, Hollidaye našel v křesle u krbu.

"Prý ses kvůli mě popral," oslovil ho tiše, ani klobouk neodložil.

Doc jako vždy, když nechtěl mluvit jen dál hleděl do ohně a pak sáhl po dosud nedotčené sklence s bourbonem.

"Jen jsem pár mladíkům vysvětloval zásady slušného chování. Nic víc."

"Kecáš. Prý si jim zmaloval obličeje na fialovo," odpověděl Wyatt klidně a konečně si odložil. Potom si přitáhl druhé křeslo. "Ale nikdo mi nechce říct ten pravý důvod. Všichni jen, že to bylo kvůli mě, ale že by bylo lepší, kdybys mi to řekl ty. Takže?"

"Už to začalo. Pomlouvali tě, mě to štvalo. Řekl jsem ať toho nechají, nenechali."

"No," Wyatt si povzdechl a potom mu uzmul ten bourbon. "Tohle jsme přece čekali. Dva svobodní chlapi, přátelé, jednoho opustila žena a bydlí spolu? Upřímně, čekal jsem, že se ty řeči objeví mnohem, ale mnohem dřív."

„Upřímně? Objevily, ale to jsem je ignoroval. Až dnes; už si dovolovali moc a… Nech tu sklenku! Víš že nemáš pít!"

"Jedna sklenice, co to je?" odtušil Wyatt a obrátil ji do sebe dřív, než stihl Doc znovu protestovat. "Schválně, pověz, co se vlastně říká, chci se pobavit. Poslední dva dny to moc veselé nebylo."

"Že spolu spíme... A tobě se to líbí."

"Pche," ušklíbl se Wyatt. "Myslel jsem, že mají větší fantazii a bude to trochu pikantnější. Tohle se dá říct o kterémkoliv chlapovi, co navštěvuje bordel." Vrátil mu sklenku a došel k sobě do pokoje se převléknout. A potom do kuchyně, pro něco k jídlu. Měl hlad, že by ho mohl čtyřikrát otočit kolem celého domu.

Doc za ním přišel a beze slova se posadil za stůl. Nechtěl mu říct, že je toho víc. Mnohem víc co o nich dvou koluje, ale na to ho měl moc rád. Tak jen seděl a díval se na Wyatta a pak se tiše zeptal:

"Myslíš, že bychom mohli na čas zmizet?"

"A potvrdíš tak všem, že to co se říká je pravda. Ani omylem!" Wyattova hrdost se projevila v plné síle. "Kdepak! A jestli máš ještě něco na srdci, tak povídej hned. Nerad bych byl někdy velmi nepříjemně překvapen."

"Pokud vím, svedl jsem tě já. Taky jsem z Východu a mám přístup k literatuře. Prý jsem tě něčím pobláznil. A ty ses dal. A proto od tebe odešla žena. Zjistila, že jsi sodomita." Doc si povzdechl. "Vážně by to chtělo čistý vzduch."

"No, to už je mnohem zajímavější," pokýval Wyatt nevzrušeně hlavou a dál se věnoval přípravě večeře. "Přece jen mají ti naši sousedé fantazii a ne že ne. Možná by to čistý vzduch chtělo, to máš pravdu. Ale já jsem teď utahaný... Chci si chvilku odpočinout, než se zase sbalím a potáhnu někam do horoucích pekel."

"Možná čím dřív, tím líp. Lidé rychle zapomenou. A tvoji bratři jim připomenou, co mají zapomenout." Doc vstal a položil mu ruku na rameno. Nezvyklé gesto. "Odjedeme do hor, tam je klid."

"Docu," Wyatt se na něj obrátil a trochu se ušklíbnul. "Víš jak nerad utíkám  boje. A boj s lidskou hloupostí je dvakrát taková výzva. Víš, že bych jim nejradši dal nějakou pořádnou záminku, aby ty řeči mohli trousit? Takhle bez příčiny to musí být trochu nuda..."

Doc se na něj beze slova zadíval a pak tu ruku opatrně stáhl. "Ale zase se můžeš cítit absolutně čistý. Alespoň před Bohem."

"Odkdy ty věříš na boha, Docu?" zdvihl Earp obočí.

"Nevěřím v Boha, ale v tebe, Wyatte." zašeptal hráč.

"No fajn. A já se sám před sebou budu cítit špinavý jen tehdy, pokud se vyspím v chlívě," Wyatt odstavil jídlo a rozdělil je na dva talíře. "Dáš si? Nebo na to vlítneme rovnou?" nadhodil se špetkou černého humoru.

Doc zamrkal, ale pak si sedl ke stolu. Měl vždy po ruce nějakou hlášku. Cokoliv, ale dnes mu chtěl být jen nablízku. Potřeboval vědět, že ho má pořád rád. Že... Sakra, připadal si bez něj sám, bál se.

"No tak, snad jsem tě nepřipravil o řeč?" Úšklebek, který mu Wyatt věnoval teď byl tak trochu jízlivý. Ale především smutný. Ať házel ramena jak chtěl, teď na něm bylo víc než vidět, že ho to mrzí.

"Mám odejít?" zeptal se Doc po chvilce ticha, kdy se na sebe jen dívali a on ze všeho nejvíc chtěl svého přítele obejmout a držet. "Wyatte?" Doc mu položil ruku na tu jeho, aby ho probral.

"Ne," zavrtěl šerif hlavou a sevřel mu dlaň. "To by bylo to nejhorší, co bys udělal."

"Ne, napadají mě horší věci. Buď v klidu."

"Horší věci? Docu, nemám rád, když mluvíš tajuplně v hádankách," Wyatt ho stiskl trochu víc. Pak ho pustil a sklopil hlavu. "Jez, než to vystydne."

"Jako políbit tě,"řekl tiše Doc když dojedl. "-to by bylo..šokující."

"Ale hezké," odtušil Wyatt, i když oči nezdvihl. "Sice bez přímého svědka by si o tom lidé nevyprávěli, ale rozhodě... Bylo by to hezké."

"Hezké?" Doc zvedl obočí.

"Samozřejmě," přisvědčil Wyatt zcela klidně, ale ruce ho prozradily. Chvěly se. Lehce, ale přesto. "Ty si to nemyslíš?"

"Nevím, nikdy jsem tě nelíbal," přiznal Doc s odzbrojující upřímností.

Wyatt se zdvihl. Beze slova. Přešel k němu, vzal ho rameno a přiměl ho, ať se také postaví. A teprve když se mu díval do očí, odhodlaně zašeptal: "Tak to pojďme zkusit. Jinak to nezjistíme."

Doc se na něj zmateně zadíval. Tohle nebylo možné. Tohle není Wyatt, tohle… Dál nemyslel, protože jeho rtů se dotkly jiné. Jemné a pátrající. Bylo mu to příjemné.

Trvalo to jen mžik, to jemné zkoumání, ten první pokus políbit muže a vyzkoušet jeho rty. Potom kolem něj Wyatt ovinul pevně paže a přitáhl si ho blíž.

"Wyatte, co to...?" Doc nedomluvil jen tiše vydechl, když ho Wyatt pohladil po vlasech a znova se ho jemně dotkl rty. Už nemluvil. Jen byl rád, že ho drží, jinak by asi spadnul.

"Doprčic," zamumlal šerif po chvíli mezi dvěma polibky. "Tak tohle," dodal pak trhaně, "jsem měl udělat už sakra dávno!"

"Proč?" zeptal se tiše Doc a opatrně se k němu přivinul. Byl… Sakra, Wyatt to udělal! Jeho puritánský přítel to udělal! Doc si říkal, že nemůže být spokojenější.

"Protože tě mám rád, příteli," usmál se Wyatt protřele. "A Matie si to jen uvědomila dřív než já. Takže teď, když dovolíš..." znovu ho políbil, "... musím dohnat čas." Úšklebek.

A Doc se nechal. Nechal sebou manipulovat, nechal se opřít o stěnu a nechal se líbat. Sám toho muže před sebou objímal a hladil a bylo mu úplně jedno jestli je teď někdo uvidí. To, co v sobě dusil už tak dlouho byla najednou skutečnost. A tak se jí držel.

Náhle s ním Wyatt nesmlouvavě smýkl ke stolu a vysadil ho na desku. Najednou byly všechny jeho pohyby trhanější, rychlejší... Naléhavější. Jeho rty sklouzly po Docově čelisti na hubený krk a ruce z ramen doputovaly na hruď.

"Wyatte," výdech nic víc. Přestože ho původně chtěl zarazit. Ale původně chtěl udělat spoustu věcí. A přitom nejdůležitější z nich už dávno měl. Lásku tohoto muže. Něco, co si ještě před několika dny zdálo být pouhým snem, se stávalo skutečností. Doc jen zasténal, když se k němu Wyatt přivinul a roztáhl mu nohy, aby mohl k němu blíž. Byl jen ten druhý, nikdo jiný.

A Wyatt ho stejně skoro nevnímal. Byl jak smyslů zbavený. Nebo spíš - všemi smysly vnímal jeho. To štíhlé tělo ve svém objetí, ty rty, které pomalu bloudily po jeho obličeji i hrdle, všechno do poslední částečky. Všechno si chtěl zapamatovat, aby se mohl příště dotknout a vědět! Vědět, že je jeho, jenom jeho. Objal ho v pase a trochu nadzdvihl. A jeho ruka vklouzla za kraj kalhot a dotkla se Docovy holé kůže.

Doc vydechl, pak vzal Wyattovu hlavu do dlaní a víc si jí natočil k sobě a políbil. Jazyky se propletly v milostném tanci stejně jako obě těla, která se k sobě tiskla se zoufalou potřebou.

"Wyatte…" Tiché zašeptání a pak zase jen zrychlený dech.

"Zaraž mě," Earp téměř zasípal. "Zaraž mě, nebo bude pozdě..." zopakoval pak, ale než se Doc zmohl na odpověď, vášnivě se k němu přisál a nedal mu vůbec šanci cokoliv říct. Místo toho jen hráčovy kalhoty dopadly na zem s lehkým zašustěním.

Věděl, že by ho mohl zastavit a možná i chtěl, ale nedokázal to. Pro Wyatta by udělal cokoliv a i kdyby to bylo tohle, jemu to nevadilo. Byl to Wyatt a to bylo důležité.

Wyatt ho líbal. Tak silně a prudce, že oba téměř museli lapat po dechu a stejně ani jeden z nic nechtěl přestat. Nemohl přestat. Bylo to jako nějaká bláznivá hra "zastav se a zemřeš". Byla v tom veškerá naléhavost promarněných let, všechno co mohli zažít a nezažili, všechna zklamání... Wyatt se k němu více přitisknul. A tiše zasténal.

Doc mu vjel dlaněmi pod košili a pohladil ho po zádech. Už na ničem nezáleželo. Jen oni dva. Ty léta, co mohli být spolu, ty léta, co snad budou spolu. Doc si ho přitáhl blíž.

Nechal se svléknout a sám ho svléknul. Téměř z něj tu košili strhnul, slyšel jak se látka páře. A nakonec skončil Doc nahý a on jen v kalhotách. Na nepatrný okamžik zaváhal... A Doc se k němu přitiskl. Pak už nezáleželo na ničem. Jen na něm. Pozoroval ho, křivku jeho krku, když zaklonil hlavu, křivku jeho rtů, když je pootevřel, to jak se mu zachvěly řasy...

Doc ho vedl sám. A Wyatt se nechal. Nechal se vést a když už věděl jak... Doc jen zalapal po dechu. Tohle bylo neskutečné. Víc než to. Ty ruce na svém těle, ty doteky, ty polibky, to jak ho vzápětí cítil v sobě... Teď už sténal nahlas.

Bylo to rychlé. Rychlejší, než by si Wyatt býval přál. Ale i tak mu srdce tlouklo někde v krku, když doopravdy cítil jeho tělo a věděl, že on sám mu patří. Bez výjimky. Žádná Kate, ani Matie, nic, nikdo takový. Jen oni dva. A vesmír kolem. Rychlé pohyby, vzrůstající vzrušení, horké hledající rty, které zběsile ochutnávaly každý centimetr jeho kůže. Jeho slastí ochraptělý hlas. Vlastní výkřiky... A najednou bylo po všem. Prudké napnutí, všechny svaly se mu stáhly rozkoší a ještě prudší uvolnění. Najednou byl konec.

Doc se ho držel a nechtěl se pustit. Dech se mu uklidňoval jen pomalu a v celém těle cítil takové příjemně mrazivé chvění. Až po chvíli si uvědomil, kde jsou a z boku se koukl po Wyattovi. Usmál se a políbil ho na napuchlé rty.

"Tak si myslím, že otázku vzájemné náklonnosti jsme vyřešili."

Wyatt oddechoval už klidně a opíral si hlavu o jeho rameno. Chvilku to vypadalo, jakoby ani nemohl uvěřit, co vlastně udělal, ale nakonec se usmál taky.

"Jo, naprosto dokonale... Takže," políbil ho na nos a zdvihl ze stolu, "teď si dáme dva, tři dny menší odpočinek a potom vyrazíme do těch tvých hor, jo? A tohle město ať si škubne prackou."

"Souhlasím, ale pokud dovolíš nejdřív se vykoupu a pak si půjdu lehnout. Jsem za dnešek už skutečně utahaný." Doc se jak byl nahý otočil o odchodu a pak naklonil hlavu na bok. "Ovšem pokud se ti dnes bude zdát noc moc chladná, víš ke mě hledat."

Wyatt jen tiše zaúpěl a potom se svezl na židli s hlavou v dlaních. Z větší vzdálenosti vypadal solidně v depresi, ale při bližším zkoumání by bylo zjištěno, že se usmívá.

"Ach Docu, ty blázne," povzdechl si potom naoko trpitelsky a zdvihl se. Cítil se trochu rozlámaný, ale jinak naprosto báječně. Tak skvěle, jako za celé ty roky ne. A když potom o hodnou chvíli později zaslechl, jak klaply dveře Docovy ložnice, neslyšně se k nim přikradl, otevřel je a v mžiku se k němu tiskl pod peřinou.

"Na protesty je pozdě," oznámil mu ihned. "Neměl jsi mě zvát." A políbil ho.

"Počítal jsem že pozvání neodmítneš,“ zasmál se tiše hráč a pak mu polibek vrátil. Nakonec se k sobě pod peřinou přitiskli a oba usnuli spánkem bez nočních můr a Doc bez svých záchvatů. Bylo jim dobře. Protože ať už tohle lidé odsuzovali nebo ne, oni byli konečně šťastni. Samozřejmě kvůli tomu, že si konečně vyjasnili vzájemný vztah.

 Doc (s laskavým svolením Milwy)