Muraki´s page

 Ne, prosím! Já to potřebuju dodělat?! Proč mi sakra zhasli na chodbě a uklízečka kolem významně přejíždí co pět minut? Jsem snad jediný, kdo tu pracuje přes čas? A navíc to opravdu potřebuju dokončit, jinak se zblázním a nebudu spát! Což to asi nebudu stejně. Ale to nic. Vydržím bez spánku tři dny. Potom sice sklapnu, ale to je až potom. Teď to potřebuju dopsat, opravit, vytisknout a svázat. Dvě, tři hodinky práce. Ale jestli tady ta ženská bude brousit a zhasínat kdejaké světlo, asi tu zůstanu sedět do rána!

"Reide!" ozvalo se za ním. "Je devět večer. Zhasnout a padla!" Agent Hotchner vyšel ze své kanceláře a hodil po něm krabičku s čokolentilkami. "Domů, jde se domů."

"Ne! Ještě ty!" zasténal doktor, ale lentilky zachytil a pečlivě uschoval do kapsy. "Copak nikdo tady nechápe, že je to pro mě důležité? A že bych to rád dodělal ještě dneska, abych měl potom pokoj?" Lehce se zamračil. "Že to nepobírá uklízečka, budiž. Ale ty, Hotchi..."

"Pojď se mnou," odpověděl Hotch a usmál se. Prostě ho zvedl, vzal za ruku a ukázal na papíry na stole. "Můžeš si to vzít sebou, ale jen něco. Žádná práce, je dvaadvacátého proboha. Vánoce za dveřmi."

"No tak to ani omylem! Třiadvacátého to musím odevzdat a musím to mít dodělané, i kdyby se Santa Claus na hlavu stavěl," odtušil Reid a začal si balit podklady i notebook. "A ani ty, ani nikdo jiný mi v tom nezabrání!" dodal ještě umanutě.

"No, dobře, ale co večeře?" usmál se a když měl mladý psychoanalytik zabaleno, vzal ho podpaždí a prostě ho vyvedl ven, pak usadil do auta a vyjel z parkoviště i s Reidem na sedadle spolujezdce.

"Tak co ta večeře?"

"Co, co večeře?" Doktor se tvářil extrémně nechápavě. Pak kapituloval, to když mu zakručelo v žaludku. "Ok, něco malého by se do mě - možná - vešlo."

"Je zima, půjdeme na polévku a koupím ti horký punč. Chvěješ se. A to se mi roztápí auto. Moc se honíš, Reide."

"Ale no tak, vždyť už jsem to skoro měl. Jen jsem chtěl stihnout uzávěrkový termín, to je všechno," odporoval mu kolega a tiskl si zimomřivě ruce k sobě. "Ty taky, když pracuješ, tak nekoukáš ani vpravo, ani vlevo a natož pak na hodiny."

"Jo, a úplně se odrovnat. To znám. Nic takového ti nedovolím. Jasné?" usmál se a klepnul ho po rameni. "Jo, a koupil jsem ti ještě něco," podal mu malou tyčinku. "Turecký med."

"Přeháníš jako vždycky," zavrtěl Reid hlavou a ozvalo se zašustění obalu. "A taky mě chceš vykrmit. Napřed lentilky, teď turecký med... Co to bude příště? Naložíš mě do cukru?"

"Ne, jen tvoje nervy. Klepeš se." Na to se usmál. "Chceš jít ke mě, nebo raději nějaká restaurace?"

„HM, je mi to jedno. Ale u tebe doma budu moc potom aspoň chvilku pracovat..." Reid si povzdechl. "A mimochodem, dík, v cukru bych se ztratil. Splynul bych, odborně řečeno."

„Koupím ti polévku, tady na rohu. A pak ke mě domů, tam si odpočineš. No, nekoukej na mě, žiju už sám."

"No, kdybys nežil, byl bych pádný důvod k rozvodu. Mladý spolupracovník v bytě ženatého muže, skandál, skandál!" ušklíbl se Reid.

"Ale no tak, s tou tvou tvářičkou? To by mi musely všechny soudkyně odpustit. Hm," mrkl na něj a pak zastavil u jedné restaurace. Koupil polévku a nějaké jídlo, předal mu ho a usmál se. "Jsi roztomilej, proto se o tobě mluví."

"O mě se mluví?" Doktor vykulil oči, zatímco usrkával polévku a snažil se neopařit si jazyk. "No to mě zajímá! Kolujou o mě drby? Povídej, přeháněj, uhodil jsi na strunu mé zvědavosti!"

"Ano, o kom jiném? O tobě, tvé chytré, občas rozcuchané hlavě a o tom s kým chodíš. Ano, to se líbí. S kým budeš chodit a s kým ne. A jestli jsi už zadaný nebo ne. Jo, a že jsi moje štěně."

"Wow! Tvoje štěně? No dovol? Copak připomínám psa?" Reid se naježil a v tu chvíli vypadal spíš jako nějaký hodně rozzlobený hlodavec. Pak znovu usrkl polévky. "Ale jinak mi lichotí... Tedy ta představa, že jsem tak častým námětem rozhovorů a diskutabilním objektem... Na tom by se dal postavit zajímavý výzkum.“ 

"Víš, líbíš se jim a oni mají pocit, že tě chráním. Tak si dosazují scénáře. Hm, a některé jsou moc zajímavé."

"To bych prosil upřesnit," přerušil ho Reid. "Komu přesně se líbím? Kdo je tak kreativní, že si vymýšlí... scénáře? To je použitý v hodně zvláštním kontextu."

"Naše holky a i Morgan." Hotch se usmál. "Garciová uzavírá sázky."

"Netušil jsem, že mají tak skryté talenty. Garciová jako bookmaker," Reid zavrtěl pobaveně hlavou. "Tak a teď mi řekni, jaké scénáře jsou na programu dne!"

"Že si tě chráním a chodíme spolu."

"Nic víc? Žádné pikantnosti? Hergot, to bych asi měl zavolat Morganovi a mezi řečí se nenápadně zmínit, že jsem u tebe... Já chci pečlivě vykonstruovanou historku, jak jsme vzbudili všechny sousedy!"

"Hm, tak to si ji budeš muset vymyslet sám."

"Nebo ji budeme muset i realizovat," poskočil Reid pubertálně na sedadle. Ještě že polévku už měl zpola vypitou, alespoň se nepolil.

"Nešaškuj, Reide, nebo se poleješ,“ zasmál se a mrkl na něj, a pak už zajel k sobě, ke svému malému bytu.

"No dobrá." Zase z něj byl ten ukrutně vážný doktor Spencer Reid, psychoanalytik z Quantica. "Takhle se ti to zamlouvá víc?"

"Líbíš se mi pořád, jen nechci aby ses polil. A teď hybaj do tepla. Ohřeju jídlo a najíme se a co ta polévka? Dobrý?"

"Kuřecí já rád," usmál se doktor náhle nesměle. "Byla moc dobrá, i když byla koupená... A mimochodem, vážně ti nevadí, že tě budu otravovat? Tedy, celou noc?"

"Fajn, tak se usídli na pohovce a dostaneš druhou porci," usmál se a odnesl potraviny do kuchyně. Usmíval se, když viděl, jak se zasídluje. Líbilo se mu to. A tak mu rozcuchal vlasy, když mu donesl  čaj.

Reid, který už rezignoval, že někdy dostane na svou otázku odpověď, se jen trochu ošil, ale potom se trochu ušklíbl. A když Hotch zmizel v kuchyni, měl v momentě vytažený notebook, na stolku podklady a soustředěně cvakal. A když mu pak donesl domácí polévku a čerstvé rohlíky, usmál se. "Musím to dodělat."

"Já vím, ale ne teď."

„Ale…“

“Odpočívat, Reide!"

Notebook mu byl nemilosrdně vyrván a nejspíš zamčen do Hotchova soukromého sejfu i se všemi poznámkami a podklady mimo. Když se potom velký Aaron Hotchner vrátil, Reid seděl na gauči schlíplý a připomínal hromádku neštěstí.

"To nebylo fér," zakňučel potom.

"Já vím, ale ty si musíš ujasnit, co je přednější, jestli tvé zdraví, nebo uzávěrka. A teď jez, nebo ti dám pusu a ty se budeš červenat!"

"Jsem zdravý! A ta uzávěrka je zítra a mě chybí ještě deset stránek!" Reid téměř zavyl. Potom se zašklebil. "A o puse nemluv, toho bys nebyl schopen. Korektnost šéfa vůči podřízenému."

"Hm, když myslíš?" usmál se Hotch a pak se k němu trochu víc nahnul. Reid na chvíli zapomněl dýchat. "Takže?"

"Jsi podlý," odtušil po chvíli ticha doktor. "Ale ani netušíš, jak moc jsem podlý já..." usmál se potom a vjel mu prsty do vlasů. Docela nestydatě si ho přitáhl blíž a políbil ho sám.

Hotch zalapal po dechu, ale pak se k němu jen přitiskl a jemně polibek opětoval. "Mám tě, Reide," usmál se a když se mu mladík stulil do náruče, pevně ho stiskl. "Už dnes žádné papírování."

"Škoda, myslel jsem, že se tím papírem obložím a budu si spát jak v bavlnce. A notebook využiju jako zahřívátko." Hocht jasně cítil, že se mu Reid chechtá do košile a cítit jeho dech jak proniká tenkou látkou bylo moc příjemné.

"No žádné obkládání papíry, já ti dám!" usmíval se tiše a pak ho začal hladit po vlasech. "Můj malý hodný doktor teď bude odpočívat, jasné?"

"Malý? Hodný?" Reid zvedl oči a zavrtěl hlavou. "Hotchi, jsme ve stejné místnosti? Nebo je tu ještě někdo třetí...? A proč se nemůžu obložit papíry? Vždyť tu zmrznu."

"Je tu pětadvacet stupňů, můj drahý doktore. A zahřeju tě. Půjčím ti svou deku." Hotch ho pohladil po zádech. "Je ti zima?"

"Budu mít zimnici, určitě budu mít zimnici. Když mi nevrátíš moje ohřívátko a můj vycpávkový materiál." Reid se tvářil jako nevinnost sama. "Hotchi, no tak, nebuď tyran."

"Nejsem tyran, jen tě chci mít pro sebe. Jednou. Zcela sobecky. A jen pro sebe!"

"Hmm," v tu chvíli to kdesi v Reidovi zavrnělo blahem. "A proč mě chceš mít pro sebe? Co mi hodláš provést, u všech svatých?!"

"Hm, hodlám si tě uzurpovat. Na Vánoce."

"Och, to je hezké, ale obávám se, že pokud nedokončím tu práci, bude si mě uzurpovat redaktor a jen tak mě ze svých spárů nepustí."

"Redaktora zavřu, nemůžu?"

"Nemůžeš," zavrtěl Reid hlavou. "On by se nedal. A nemáš pádný důvod, je docela normální."

"Pošlu na něj JJ, ta už něco vymyslí. No tak, Reide, já ti s tím pak pomůžu."

"Dobře, předpokládejme teoreticky, že toho tedy nechám," uvolil se Reid poněkud ustoupit. "Ale CO v tom případě chceš dělat?"

"Hm, něco dobrého." Hotch se nad něj nahnul a políbil ho do vlasů. "Něco, co jsem měl udělat už dávno, Spenci."

"A to...?" Doktor se na něj tázavě podíval s hlavou nakloněnou na stranu. Takhle skutečně vypadal víc, než jen roztomile.

Naklonil se k němu a pak ho políbil sám. Dlouhý a jemný polibek. Krásný a jemný

"Hotchi," vydechl Reid.

"Aarone," opravil ho jemně přítel.

"Aarone..." Usmíval se. Pořád se usmíval. A nechal se od staršího agenta líbat a hladit.

"Tak… a ted už jsou ty řeči opodstatněné, nemyslíš?" mrkl na něj

"Ještě jsme nevzbudili sousedy," popíchl ho Reid, ale potom se k němu jen stulil.

"Ty chceš budit sousedy, Reide?“ mrkl na něj Hotch. "Co když si budou stěžovat? Chceš kázání od Gideona?"

"Hm, to asi ne. Takže mi budeš muset vrátit, moje zahřívátko a vycpávky, protože spím tady," Reid do něj šťouchnul a uchechtl se.

"Ne, ne, nevrátím. Chci, abys byl tady. A už ti není zima?"

"Ne," pípl Reid, „ale já vážně...."

V tu chvíli ho Hotch znova políbil a dál líbal, na tváře, krk, bradu a znova na rty. Nedovolil mu vydechnout a když mladík v jeho náručí zvláčněl, přitáhl si ho blíž.

"Nikam mi neutečeš."

"Hotchi, mluvil jsem o tom, že s tebou nemůžu vlézt do jedné postele," zamumlal doktor a tentokrát rudý až po kořínky vlasů. "Chápeš?"

"Jak to, že ne? Co ti vadí?"

"Netvrď mi, že ty, vedoucí psychoanalytik z Quantica, nevíš proč!"

"Nevím. Stud? Možná?"

"Pokračuj ve jmenování, třeba ti to docvakne," doporučil mu Reid jedovatě.

"Ne, opravdu nevím, co teď máš na mysli..."

"Jestli s tebou vlezu do postele, Aarone Hotchnere, tak ty sousedy vážně vzbudíme!"

"Že by… Při sexu moc křičíš? Opravdu? Jindy jsi tichý."

"To jsem se ti nesnažil naznačit," odtušil Reid naprosto klidně. "Snažil jsem se ti naznačit, že k tomu sexu s devadesáti procentní pravděpodobností dojde."

"A to ti vadí?" Hoth se trochu odtáhl. "Pokud bys nechtěl, tak... Sakra, nejsem kluk v pubertě, dokážu se ovládnout. Opravdu ano. Nebo se vyspím na pohovce."

"Myslel jsem, že to bude vadit hlavně tvému svědomí nadřízeného... A tvým morálním aspektům, že tu svádíš ubohého kluka," Reid se pousmál. A pak se k němu nahnul. "Opravdu nejsi kluk v pubertě? Muži přece pubertu mění za rakev." Další poloúsměv. "A vážně se dokážeš ovládnout...?" zašeptal ještě.

"Ano, i když, můj mladý jemně asociální příteli, já se ovládám velmi dlouho.A i to, že tady s tebou mluvím, je tak trochu zázrak, že mluvím o tomhle. Gideon by řekl, že jsem konečně dospěl."

"Nejsem asociální!" ohradil se Reid v tom momentě. "Náhodou jsem... přirozeně komunikativní!"

"Opravdu? Spousta lidí, včetně Gideona si to nemyslí." Hotch ho sevřel v náručí. Políbil ho.

"Nebo se to alespoň snažím," dodal Reid celkem zbytečně. Vjel mu prsty do vlasů. "Hele, že se tady se mnou bavíš o sexu je zázrak proč?"

"Protože jsem osobně v tomhle dost nesmělý a jelikož tě miluji už od začátku, co tě k nám přidělili. Ale jestli to řekneš Garciové, vše popřu."

"Hm, a já doufal, že řekneš, jak moc tě přitahuju..." Reid si na oko povzdechl. Kdyby měl čas, tak by se možná divil, jak se to chová, ale čas neměl. A krom toho, něco jiného bylo pracovat s Aaronem v jedné kanceláři a něco jiného zase dělat s ním tohle. Vůbec mu nepřišlo na mysl proč. Proč je najednou tak upřímný a proč ty bariéry padly. Co se stalo?

Samozřejmě se nabízelo několik teorií, ale najednou cítil, že se mu je nechce rozebírat. Že by mnohem radši dělal cokoliv jiného, i budil sousedy, jen když to bude s Hotchem.

"No?" naklonil hlavu provokativně na stranu, jak to uměl jen on. Hotch ho políbil na krk a pak pokračoval v tom jak ho oždiboval. Líbal ho pomalu a systematicky, jen polibky a hlazení, jinak nic. Jen to... Reid se k němu pomalu přivinul a rozcuchal mu vlasy. Na Hotchovi to stejně nebylo poznat, na něm ne... Cuchal ho a hladil, zatímco ho přítel jemně kousl do krku. Reid se mu pod rukama zachvěl a políbil ho na linii brady.

"Opravdu bys budil sousedy? Opravdu jo?"

"S tebou...?" vydechl mladý doktor. "S tebou bych dělal cokoliv... Vážně, cokoliv. Taky ti všechno odpouštím, jestli sis nevšiml."

"Opravdu? Co tu ukradenou koblihu, to jsi mi nechtěl odpustit."

"Ale nakonec jsem ti ji taky prominul," povzdechl si Reid a sesunul se poněkud dolů, vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho na rty. "Nejsem asociální. To bych ti to totiž nikdy neřek..."

"Co?" chtěl vědět Hotch.

"Miluju tě..."

Políbil ho a přitáhl si ho blíž. "Já tebe taky, Spenci."

Chvilka ticha.

"Reide, ty se chvěješ?"

"Já..." Doktor se nadechl. "Říkal jsem ti to, zimnice. Potřebuju zahřívátko..." Znovu ho políbil. Skoro naléhavě.

"Zahřívátko? Já nebo notebook? Myslí, že když si řekneš o papíry a notebook budu uražený. A zkrátím ti plat!"

"Tu moc nemáš! Ani nad mým platem, ani nad mými prémiemi!" zasmál se Reid. "Hm, ne, řekl bych si o tebe, deku a postel..."

"Tak to se schvaluje. S tím souhlasím. Tak, vezmu tě,"s tím mladého analytika zvedl do náručí, "a přenesu tě do ložnice, pěkně pod deku."

"Ale platí to jen za předpokladu, že splníš další body," popíchl ho Reid a když ho Hotch položil na postel, chytil ho za košili a stáhl na sebe. "Nikam!"

"Chci podat další deku, ty totiž kradeš deky. Pořád kradeš deky… Tak potřebuju ještě jednu."

"Ne, já se kolem tebe zavinu a postačí nám jedna, nikam, povídám! Utečeš a už se nevrátíš," Reid se usmíval a držel ho docela pevně. No minimálně tak, aby to Hotchova košile nepřežila bez úhony.

"Dobře, nikam nepůjdu. Budu tu s tebou," starší agent se usmál a políbil ho na tvář. "Budu tu u tebe."

"Ano, přesně takhle." Reid ho stáhl ještě níž a srovnal si ho hezky vedle sebe. A potom se okolo něj opravdu zavinul, že být ještě o trochu hubenější, vůbec by nebyl vidět...

"Tedy dobrou noc, ty můj malý analytiku," usmál se a políbil ho na tvář. "Dobrou noc."