Muraki´s page

 Záhadné období,

nebo záhadný vrtoch Brány?

Upřímně, to ráno se divili všichni. Druhá největší záhada od objevení Brány a nalezení cesty do jiných světů... Tohle bylo přinejmenším stejně záhadné. Samozřejmě, že všichni věděli, co je právě za období, že venku kolem základny leží sníh, ale tohle prostě bylo... Hrozně neobvyklé. Jak se tam objevil tak zničehonic. Uprostřed spojovací chodby.

Krásný, voňavý, nazdobený.

Vánoční stromeček.

Naprosto nevhodné, tak se vyjádřil generál.

Úžasné, napadlo Carterovou.

Zajímavé, podotkl Teal‘c

Hm, poznamenal O‘Neill

Doktor Jackson neřekl nic, jen si posunul brýle a usmál se

"Vánoce jsou přece jen jednou do roka, tohle je hezký způsob jak nám to připomenout," pronesl potom a jako první překročil kroužek, ve kterém okolo stromečku postávali, a šel si přivonět. Trochu opatrně, ale přece jen dostatečně rozhodně.

"Je to smrk, Danieli, nekouše a nijak zvláštně nevoní. Jen jako smrk. Nic jiného," usmál se O‘Neill. "Co se ti na něm nezdá? Ted jen krocana a punčochu na Bránu!"

"Náhodou voní, ale to ty tam odtamtud nemůžeš cítit ani náhodou," odporoval mu doktor a div se nepíchl do nosu, jak se skláněl. "A když nekouše, proč ho všichni obcházíte obloukem?" přisadil si ještě s potměšilým úšklebkem.

"Protože tu zavazí, to je celé," usmál se Jack. "A generál ho tu nechce. To je celé. I když možná lepší by byl ve společenské místnosti."

"Mě se tady líbí," otočil se na něj konečně Daniel. "Ale jestli tady překáží, tak proč ho nepřestěhujeme?"

"Je velkej, a musím se zeptat šéfa. A co vy, Carterová? Vám se tady líbí? Mohli bychom hlasovat!"

"Mě se tady líbí dokonce velmi," odtušila major a usmála se. "Teal'cu?"

"Pokud se tady líbí vám, pak já nemám námitek, pro Jaffy tento zvyk stejně nemá mnoho významu," uklonil se jí dvorně oslovený.

"To jsme tři proti jednomu. To jest my, proti generálovi. Co ty, Jacku?" Doktor tázavě naklonil hlavu na stranu.

"Hm! Vyhlašuji vzpouru! Stromek dle týmu SG-1 zůstane tady. Musíme jen přesvědčit ostatní týmy, co myslíte?" mrkl na ně a pak si založil ruce za hlavu. Začal si pískat

"Nikoho nepřesvědčujte," mávl generál Hammond rezignovaně rukou. "Stačíte mi vy čtyři. Dobrá, stromek zůstane tady, ale vy osobně ho potom uklidíte a zahladíte po něm veškeré stopy!"

"Rozkaz, pane!" zašaškoval Jack a pak zmizel jak z doutníku dým.

Daniel Jackson zasalutoval uvážlivěji, potom se otočil a začal se loudat ke své laboratoři. Šel se skloněnou hlavou, mnohý by mohl myslet, že je hluboce zamyšlen, ale kdyby se někdo podíval blíž, viděl by, že se usmívá. Alespoň má kam dát ten dárek...

O‘Neill utekl do svého… Své ubikace. A pak na povrch. Musel něco zařídit a když nasedal do džípu, hvízdal si. Bylo to skvělé. A bylo to zajímavé. A ten stromeček, cha, to se klukům povedlo!

* * *

S tím záhadným stromek zavládla na velitelství SG doslova anarchie. Generál Hammond se sice zavřel ve své pracovně, ale koledy a hovor k němu doléhaly i přes dvojité dveře, stejně jako ta záhadná vůně... moment! Vanilkové rohlíčky! Kde tady u všech všudy splašili vanilkové rohlíčky?! Rezignovaně si složil hlavu do dlaní.

Vánoce... Panebože, proč?

"Rolničky, rolničky!" zanotoval kdosi přímo před jeho dveřmi. A on pochopil, že je s ním ámen. Začal si pobrukovat. A pak zavoněl perník a sušenky se zázvorem. Dobré nebe. Bylo to šílené. A přesto krásné. I když mu nad každými dveřmi viselo jmelí, i když všechno bylo tak přeslazeně vánoční a všechny týmy až na mírové mise doma. Ano, byl důvod slavit.

Všechno to byl důvod.

Sice se jim pokusil vysvětlit, že jmelí nade dveře skladu armádní techniky se vážně nehodí, ale byl uprošen, že to těch pár dní vydrží, vždyť je to přece tak krásné... Už se ani nesnažil velet, téhle bandě "vánočních pitomců" se ani velet nedalo. A když mu doktorka nabídla oříškové tyčinky se žloutkovou polevou, bylo to už jedno docela.

Těch pár dní to vydrží. Jinak by se z toho musel zbláznit.

Třeba když se začali shánět po krocanovi a nádivce, po různých druzích zeleniny a bramborech. Bylo to šílené, pro tolik lidí! Ale sehnali to! A ti, co mohli domů, jeli, ti, co ne chystali Štědrý večer na základně. Krocani se pekli a bramborový salát dělal nejen kuchař, ale pomáhal mu i O’Neil.

Docela se mu ulevilo, když venku padla noc a tady uvnitř hodiny ukázaly čas jít spát. Ten klid byl tak božský...

Ne, prostě, když se anarchie stala normou, rozhodl se rebelovat po svém. Jakmile hodiny postoupily k desáté, obřadným krokem opustil svou kancelář a odebral se do svého soukromého pokoje. Pak s potěšením zaznamenal, že to mělo účinek jako máloco předtím.

* * *

Základna tichla a tichla... Až utichla docela. Zmlkla i poslední koleda, jen vůně cukroví ho dál šimrala na nose.

Ale kromě noční stálé služby byli všichni vzorně ve svých pokojích, jakoby on, generál Hammond, byl Santa Clause a přinesl jim dárky jedině tehdy, pokud budou hodni. Absurdní.

Hlavně, že bylo ticho a nikdo na chodbách. I když nikdo...

Temná postava se blížila tichou chodbou ke stromku, na kterém někdo rozsvítil slabé žárovičky. Vypadalo to moc hezky...

Tiše a velice opatrně. Pod paží svírala krabici a tu nesla k stromku. Bylo to úžasné, tajemné a skvělé, že tu mají ten strom. Opravdu skvělé. Jen ať ho tu nikdo nepotká! Jen ať ho opravdu nikdo nepotká! To by pak nebylo ono.

O-pa-trn-ě, po-le-hou-čku. Našlapovat jako kočička, koťátko a kocourek dohromady. Ještě naposledy zkontroloval balení, jmenovku, pak á dva tři, pohybem jako z nějaké příručky obranných chvatů, ho šoupl pod větvičky a nehnul ani jednou ozdobou.

V bezpečné vzdálenosti si spokojeně zamnul ruce. Tak, to by bylo!

Potom se otočil na patě a co nejrychleji a nejtišeji zároveň se plížil zpátky do postele.

Vykoukl ze svého pokoje a podíval se napravo i nalevo.

"Akce začíná!" usmál se a pak vykročil dál. Všude bylo ticho a on tiskl pod rukou velkou krabici. V zeleno-zlatém obalu. Usmíval se, když ji kladl pod stromek a pak tiše zmizel ve stínech

Druhý den ráno vánoční anarchie pokračovala. A v mnohem vzrušenějším duchu, protože nejenže se v hale objevil záhadný stromek. Dneska ráno tam ještě byly dva dárky!

"Ajéje!“ usmála se Cameronová, napila se punče a mrkla na doktorku, co zase pila čaj.

"Pro kohopak asi jsou?" odtušila ta se spikleneckým úsměvem.

"To by chtělo vyzkoumat. Kdopak si zahraje na Santu Clause...?" nadhodila Carterová vesele.

„Že by generál? Nebo tady Teal´c?" zasmála se doktorka.

"No, generál by to mohl zkusit."

"Generála k tomu nepřemluvíme... a kromě toho, generál by nám asi neřekl, komu nadělil..." doktorka se zamyslela.

"Takže tedy Teal'c," přispěla jí major Carterová.

"Jestliže si to přejete," usmál se Jaffa.

"Teal´cu, budeš ideální!“ usmály se obě ženy. „A teď seber dárky a běž nadělovat! A pak nám řekni! Jasný?"

"Jistě, madam."

"Fajn," zasmála se doktorka

"Ten by pro tebe udělal první poslední," poznamenala ještě potutelně a s potěšením zaznamenala, že Carterová tu poznámku velice rychle zamluvila a začala se přepečlivě věnovat svému punči.

Jack O'Neil, stálo na jednom balíčku, tom menším a úhledněji zabaleném.

Doktor Jackson, bylo na druhém, ve vojenském balení.

Teal'c se pro sebe usmál, jestli v tomhle neměla prsty ta správně poťouchlá náhoda, tak už opravdu nebyl Jaffou.

Jacka našel v posilovně, právě tam bušil do pytle, a Jaffa věděl, že to dělá, když je nervózní. Usmál se a pak mu položil balíček na lavičku.

Ted zbývalo jen najít doktora Jacksona.

To nebylo tak těžké, byl zalezlý v laboratoři a nad něčím soustředěně bádal. Ovšem ne tak soustředěně, aby přeslechl dveře. Sluch měl vždycky vynikající, bohužel. Ovšem k Teal'covu štěstí si po chvíli pustil Bachovu Toccatu a fugu a v tom rámusu bylo možno přeslechnout i výbuch.

Jakc docvičil a šel si pro ručník a na lavičce ho místo něj čekal i dárek. Velmi úhledně zabalený a nadepsaný jeho jménem. Usmál se, dal si sprchu a pak si vzal dárek pod paži a odešel do svého bytu. Tam si dárek rozbalil a tiše vydechl úžasem.

Zrovna v té chvíli Daniel zpozoroval, že mu na stole leží něco, co sem rozhodně nepřinesl. Zelenkavém papíru, s jeho jménem. Ovšemže tu věc poznal. Ještě před chvíli zcela zaručeně ležela pod tím stromkem na spojovací hale...

Pomalu se baličku dotknul, jakoby ho snad mohl kousnout a potom ho neméně opatrně vybalil. Co kdyby tam bylo něco křehkého. Ale ne, nic křehkého tam nebylo.

Daniel jen zíral na nejkrásnější knihu, kterou kdy měl v ruce. Nesla jednoduchý název: "Hvězdy".

Vevnitř byl jednoduchý vzkaz.

"Danielu Jacksonovi k Vánocům. Šťastné a veselé, přeje Jack."

Musel se usmát. Zřejmě tedy měli s Jackem stejný nápad...

Na Jackově novém vyhřívaném polštářku byl připíchnut papírek: "Nespal se. Šťastné a veselé. Daniel."

Jack se usmál.

Malý blázen… Obrejlený, malý blázen. Miluju tě.

V té chvíli mu ještě zapípal pager. Jen několik málo slov: "Půjdu pozorovat oblohu. Připojíš se?"

"Ano," odeslal hned a hodil na sebe bundu. Vyrazil

Daniel seděl na nejvyšším skalnatém výběžku, pod nímž se stovky metrů hluboko skrývala základna, knihu měl položenou vedle sebe a hlavu zvrácenou, aby pohodlněji viděl na ten nekonečný svět nad sebou. Nebe ho nikdy nepřestalo fascinovat, ačkoliv cestoval dál, než si kdokoliv zvenčí uměl představit. Nebe ale bylo pořád stejně krásné, tajemné...

"Ahoj, Danieli," usmál se tiše. "Jak se ti dnes večer líbí hvězdy? Nejsou moc daleko, že? Ne tolik…?"

"Naopak, jsou vzdálené a nedostupné... Pořád nám připomínají, že se máme ještě moc co učit, chceme-li si na ně sáhnout," otočil se k němu Daniel a pak ukázal na místo vedle sebe. "Asi tu ale dlouho nebudu... Je zima. Velká zima..."

"Měl sis vzít bundu, nebo deku," usmál se a pak si sundal tu svoji. "Je ti tepleji, Danieli?" Jemně se dotknul jeho ramene.

"Je mi fajn, ale ty zmrzneš, jestli tu budeš sedět jen tak nalehko," zamračil se doktor a posunul se blíž k němu. "Koneckonců, Vánoce bývají v zimě, ne? A že tu letos nemáme sníh neznamená..." Tady se zarazil. Jack totiž nic nenamítal, jen se usmíval a nechal ho, ať se posune, co nejblíže to jde.

"Jsem zvyklý, zapomínáš, že jsem voják?" usmál se a pak se k němu víc nahnul. Políbil ho. Jemně, do vlasů.

"Na to nejde zapomenout," zamumlal Daniel a přitulil se ještě blíž. "Ale taky to neznamená, že budeš ignorovat veškeré biologické zákony svého těla."

"Klidně můžu. Víš, něco jsem ti chtěl říct, ale nevím, co to bylo..."

"Nevíš...?" Daniel k němu zvedl oči. "To je škoda, protože já ti taky něco chtěl říct..."

"A ty víš, co jsi mi chtěl říct?" mrkl na něj

"Hm, když o tom tak mluvíš," Daniel se pousmál, "tak vlastně taky nevím... Asi to nebylo důležité."

"Opravdu mám... Jen jednu věc," řekl a naklonil se k němu a políbil ho. Tentokrát na tvář

"Ano?" Doktor téměř nedýchal. A taky se trochu klepal. Snad zimou... "Já tě poslouchám, Jacku."

Jack mu zvedl hlavu a pak se usmál. "Myslím, že tohle," vytáhl z kapsy kousek jmelí, "by mělo být správně," natáhl ruku nad hlavu a políbil ho.

"Myslím, že jsem si právě vzpomněl, co jsem ti chtěl říct," zašeptal Daniel, když se od sebe odtrhli. "Miluju tě..." Přitáhl si ho zpátky a polibek mu vrátil.

"Myslím, že to byl i můj nápad," usmál se Jack.

"Ale já to každopádně řekl dřív," ohradil se Daniel vesele a potom mu nabídl kousek tepla jeho vlastní bundy. "Aspoň ruku," přemlouval ho. A tak hezky, že se tomu nedalo odolat.

"Danieli Jacksone, nepůjdeme dovnitř?" zeptal se tiše.

Doktor se na něj podíval. "Je ti zima? Neříkal jsi, že sneseš velký chlad, jako voják?" pousmál se a dál mu zahříval ruku na svém břiše.

"Hm, ty jsi ale civil, mohl by ses prochladit a generál by mi pak hodil na krk jiného doktora a to já nechci."

"Ok, dobrá, dobrá... To bych ti asi nemohl udělat," Daniel kapituloval celkem ochotně. I přes Jackovu přítomnost a jeho bundu, chladno mu bylo. Sebral knihu a vyškrábal se na nohy. "Tak půjdeme?"

"Půjdeme... Anebo zajedeme do města?"

"Co bys navrhl? Každopádně bych se předtím rád oblékl tepleji. A ty bys měl taky..."

"Půjdeš se mnou... Nejdřív dolů, obléct se.."

"Ok," pousmál se Daniel a i s knihou a jednou rukou sevřenou v Jackově dlani, začal pomalu slézat dolů.

Vedl ho dolů a pak do jeho pokoje. Jenže tam nějak zůstali o chvilku déle.

Jack se posadil na postel.

Daniel svlékl bundu, sednul si vedle něj.

Políbili se. A pak... nějak zapomněli jít ven.

Najednou ležel přitisknutý jeho tělem, pod zády tvrdou vojenskou matraci a Jack ho líbal. Zběsile a naléhavě. Daniel se nebránil, ani nechtěl. Jen si ho volnou rukou přitáhl blíž a pomalu, velice pomalu zaklonil hlavu. Ty horké polibky sklouzly po jeho čelisti dolů na krk.

"Mám tě pustit, Danieli?" zeptal se tiše. „Nebo ne?"

"Ne-e, nepouštěj mě,“ vydechl doktor a Jack poslechl. Políbil ho a jemně mu začal vyhrnovat tričko.

Mladý doktor se pod jeho doteky klepal snad ještě víc, než tam venku. Protože ty dlaně hřály i mrazily zároveň, protože ho miloval a tohle mu na mysl nepřišlo ani v nejdivočejším snu. Protože když ho Jack vzápětí políbil blízko pupíku, chtělo se mu létat.

"Miluji tě, Danieli," zašeptal a pak ho políbil na levou bradavku. "Moc a děkuji ti. Za ten dárek… K Vánocům."

"A za který?" zeptal ses doktor nesmyslně. "Za ten polštářek, nebo za ten hrníček... Nebo snad..."

"Za co ještě?"

"Sobecky přepokládám," Daniel se nadechl a pokusil se nasadit vážný tón, což mu moc nešlo, ale snažil se, "že když pro mě nejhezčí vánoční dárek jsi ty, tak jsem já totéž pro tebe."

"Hm, jistěže,“ pousmál se a políbil ho. Znova a znova. A pak mu vklouzl rukama pod kalhoty. "Můžu?"

"Pomůže mi, když řeknu ne?" zachraptěl Daniel, ale usmíval se.

Jack se napřímil. "Ovšemže ano!"

"Och... V tom případě můžeš. Ty ano. A všechno..."

"Můžu? A co všechno můžu? Líbat tě? Hladit tě... vzrušovat tě?“ ptal se tiše

Daniel na něj zamrkal. To si z něj dělá legraci? Jackovy ruce už dávno prozkoumávaly prostor pod jeho kalhotami a on se teď!, teď zeptá, co všechno?! Zamrkal ještě jednou.

"Pořádně tě pohladit? Sevřít v rukou? A vzít do úst?"

Prudký nádech a ještě prudší zčervenání. Ruka, která sevřela jeho vlasy, ačkoliv to bylo obtížné...

"Řekl jsem všechno," zasípal Daniel, "takže všechno..." Vzápětí musel zavřít oči, i když cítil, že rudne až někam ke krku...

Stáhl mu kalhoty. Pohladil ho. Políbil ho. Pak vzal do úst. A Daniel tiše vyjekl.

Vzápětí si skousl rty a následovalo několik neidentifikovatelných vzlyknutí, neartikulovaných výkřiků... Dost možná ho i prosil. Po chvilce sebou škubl, zkusil mu utéct, ale marně.

"No tak,“ usmál se a políbil ho znova. "Miluji tě.“

"Ne..." zaštkal Daniel a zavrtěl prudce hlavou. "Nemi-..luješ... to- bys--..mě t--ak-.. nemu-či--l..." Vjel mu prsty do vlasů a zkusil ho přitáhnout zpátky.

Plukovník se nad něj naklonil, políbil ho a rukou mu sjel do klína. Líbal ho tak dlouho dokud jen tiše nesténal a pak ho skoro kousl. Po chvíli ucítil, jak Daniel tiše oddechuje, aby zklidnil srdce. A po chvíli ucítil ještě něco... že ty kalhoty skopl docela a kolem boků mu ovinul nahé nohy.

"Krém na ruce...?" podíval se na něj potom se zdvihnutým obočím.

"Hm, na co?" mrkl na něj tiše Jack. "Hm, copak bys chtěl?"

"Blbečku," odtušil Daniel zamračeně. Měl Jackův humor rád, ale v tuhle chvíli pro něj vážně nenalézal pochopení. Bylo to poněkud hloupé, kdyby mu vysvětloval, že to vlastně chce pro něj, že chce, aby si taky... Evidentně nechce. Nechce ho. Už chápal jak se cítila Sha-ri, když ji odmítl. Rozmrzele od sebe Jacka odstrčil.

"Počkej!" Jack si ho přitáhl k sobě a pak něco vylovil z kapsy. Lubrikační velmi jemný gel a krabičku kondomů. "Nechci ti ublížit," řekl pak velmi tiše a sklopil oči

"Jacku, já..." Daniel si připadal jak největší idiot pod sluncem. "Já jen... To tvoje vtipkování," povzdechl si nakonec a nechal se přitáhnout zpátky. "To mě jednou přivede do hrobu," zamručel potom, když ho Jack políbil za ucho a potom ho znovu začal hladit. A opatrně s rukou postupoval pořád níž a níž.

"Vím, jsem nemožný. Vím," usmál se Jack a pak do něj opatrně vklouznul prsty. "Jsi moc… sexy," zamumlal a políbil ho na břicho, které se mu stahovalo rozkoší. Daniel jen cosi neurčitého zabroukal.

Sexy... Nepřišel si nějak zvlášť přitažlivý, ale Jackovi to zřejmě stačilo. Opřel se mu nohou o rameno a potom tiše zasténal. Nemusí půlka základy vědět, jak moc si to teď užíval, ačkoliv by to nejradši vykřičel do celého světa.

Laskal ho a hladil a když už měl pocit, že se může pokročit dál, zašustěl papír. Pak do něj vstoupil. Jemně a pomalu. Hladil ho a pořád jemně laskal.

"Jsi v pořádku?" zeptal se tiše a políbil ho na rozkousané rty

Jen přikývl, nebyl schopen slova a navíc se trochu obával... Asi by svůj hlas neovládl. Jen přikývl a přivinul se k němu. Opřel se mu bradou o rameno, pevně zavřel oči a ucítil, jak ho Jackova ruka jemně hladí ve vlasech. Jakoby ho chtěl uklidnit. Ironií osudu to bylo poslední, co potřeboval. Přitáhl si ho blíž.

Pak se Jack pomalu pohnul. Daniel se pohnul s ním.

"Bože," ujelo Jackovi a pohladil ho. A pak se začal pohybovat rytmicky a Daniel mu stejně i odpovídal. Pohyb.

Vášeň.

Noc pod hvězdnou oblohou.

Jejich společný těžký dech

Prsty zapletené ve vlasech.

Ozvěna vlastního srdce hučící kdesi v hlavě.

Naléhavé polibky, které nikdy nezůstaly bez odezvy.

Hvězdy... Hvězdy, které mu tančily před očima, se kterými tančil sám, přesně v tom souznění, v jakém se s ním Jack miloval.

A potom mu před očima prolétla kometa a nesla s sebou Jackovu vůni...

Svět vybuchl jako slunce v novu. A pak zavládlo ticho.

"Danieli?"

"Já tě slyším," zašeptal doktor a pak na Jacka upřel šťastně unavený pohled. "Co je...?"

"Miluji tě, Danieli,“ zašeptal Jack.

"Já tebe taky..."

* * *

„Jacku?“ zeptal se Daniel druhý den ráno, když spolu ještě pořád leželi v jeho pokoji, schoulení pod jednu pokrývku.

„Hm?“ zamručel plukovník. To ho mohlo napadnout, doktor Jackson se probudí a hned se začne vyptávat, ať už na cokoliv. A nedá si tu pusu zavřít.

„Co víš o tom stromečku…?“

„O stromečku?“ udiveně zdvihl hlavu.

„Myslel jsem, že jsi ho tam dal ty,“ otočil se k němu Daniel a zatvářil se překvapně.

„Já zase, že v tom máš prsty ty…“ ušklíbl se Jack. A potom mu dal pusu na nos.

„Hm, takže kdo ho tam tedy dal?“

„Teal’C, Carterová…?“

„Ti mají svých starostí dost.“ Jackovi se líbil ten pohled na rozespalého doktora, jak se snaží rozumně uvažovat a sumírovat argumenty.

„Brána?“ navrhl po chvíli Daniel.

„Kdo ví?“ usmál se a další pusu mu dal na rty. Alespoň zase na chvíli zmlkl.

Daniel se blaženě přitulil. Ono to vlastně bylo jedno.

Třeba to opravdu byl nějaký záhadný vrtoch Brány?

KONEC